Achensee

Opět po dvou letech jsme dnes po druhé odpolední po dalších cca 160km skončili v kempu u Achensee, jezera, do kterého jsme se zamilovali už v roce 2016, kdy jsme ho poprvé objevili na naší první cestě bydlíkem.

Odpoledne jsme toho už moc nezvládli. Já byla děsně unavená, Viki ale vůbec a tak divočila celý zbytek dne... Ještěže tak, protože jinak celou cestu v bydlíku pořád opakuje "Já už chci být u toho moře. Hned!" a je opravdu ve svém přání urputná. Po kom to asi holka má?

Dali jsme si jen malý okruh kolem jezera na kolech k vesničce Pertisau a cestou zažili dobrodružné pátrání po jednom panu doktorovi nefrologovi z Prahy, který vytratil na silnici, po které jsme kousek jeli, peněženku i s doklady a kreditními kartami. Bohužel jsme našli jen mail, takže už asi karty zablokoval. No, snad se ozve a peněženku mu budeme moci aspoň nějak do Prahy doručit.

Cestou jsme potkali místní nádherný historický vláček, na fotce můj drahý muž a jeho kolo ověšené vším, co jsme dnes vůbec nevyužili (např. piknikovou dekou, protože ambice na dnešní cvičení v přírodě zůstaly nakonec nenaplněny, nechtělo se)...

V Pertisau jsme dali kafe, zmrzku a cestou zpět si vyšlápli na místní architektonicky mému oku velmi lahodící rozhlednu. Viki na rozdíl od roku 2016, kdy spala dole v chariotu, šla sama nahoru i dolů a nahoře si dala snad 30 koleček po okruhu plošiny...

Bylo to věru krásné slunečné odpoledne, jezero plné kite-surfařů a kačen a lodiček a také plavců. A i nevěstu jsme viděli... a Viki s Marianem zatímco já prala prádlo a chystala večeři zakončili úspěšně den ve vodě, které Viki nedokázala odolat.

A v noci jsme mohli přímo od bydlíku pozorovat, jak se postupně rozsvěcuje ohni kříž a celý kopec nad námi, prý oslava slunovratu, i když trochu dřív (pán na recepci v kempu prohlásil: "rozhodli se to udělat dne,s protože je víkend a má být hezky).