V úterý ráno je krásné, byť chladné, počasí a jasno, a tak se rychle po snídani balíme a vyrážíme, jak je naším zvykem, před polednem na lanovku Karwendelbahn.
Nahoře máme v plánu jít ještě před obědem panoramatickou hodinovou (nám s Viki trvala skoro třikrát tak dlouho) procházku po okruhu Pasamani, a tak zbaštíme s Viki chleba a vyrážíme.
Potkáváme hned zkraje krásně stylovou nevěstu s ženichem a miminkem v Manduce, a tak neodoláme a musíme se vyfotit.
Viki se bohužel nechce moc šlapat, ale chvíli aspoň vydrží hrát hru na hledání značek.
Pak už musí jít do Deuteru, ale pořád bohužel brečí a nepomůžou ani sliby, že za chvíli budeme u hopsálků (“schodů” na cestě směrem dolů, po kterých se dá skákat), na které se těší.
Nakonec ji na cestě z vrcholu Nördliche Linderspitze (2372 m n.m.), kde ztropila scénu, že byla slyšet přes celou trasu, musíme ze sedačky vyndat a konečně se nám podaří její náladu zlepšit a namotivovat ji díky hopsálkům.
Celou cestu dolů už je spokojená a dokonce si ještě vymíní, že musíme postavit dva sněhuláky. Je ale už vidět, že je přetažená a měla už dávno spát.
Přesto na Bergstation v 2244 m n.m. ještě zvládne ve 14:30 oběd. Pak se Viki chce ještě podívat do “dalekohledu” – stavby přidružené k restauraci, v které je jakási expozice.
Viki se na expozici nejvíce líbí kukátko, v kterém si sama přepíná stereofotografie horských květin, a taky vycpaný kamzík. Prý: "Mami, pohlaď si ho na pusince, kousne Tě."
Nakonec usne až v 16:20 ve Fusgangertunnelu, 430 m dlouhém tunelu, který vede od lanovky na druhou stranu hor. Do doby, než ji v tunelu přeberu od Mariana na záda já, ovšem děsně vyvádí. Výhled na druhé straně si už neužije.
Vzbudí se přesně po půlhodince spánku, když se jí opět u lanovky snažím sundat spící ze zad a předat Marianovi, abychom se mohli jít ještě projít do hor. A tak se jdeme ještě naposledy podívat na kytičky do stereokukátka a jedeme lanovkou dolů.
Dole u lankovky konečně hrozní rodiče dopřejí své skvělé dceři to potěšení řídit si vlastí život. A tak na místním hřišti u dětského stolečku dostaneme “kafe”, “koláč”, “palačinky” a každé jednotlivé servírování se děje tak, že pro objednávku musí Viki vylézt nahoru po žebříku do domečku se skluzavkou a pak nám objednávku po skluzavce doveze dolů. Konečně je super spokojená a nadšená.
Po návratu z bydlíku rychle sbalíme věci a vyrážíme dál na naší cestu. Zastavíme se až kolem osmé na večeři v americké restauraci Oilers 69.
Viki pak usne po 21:00 v sedačce a my ještě chvíli jedeme až na místo u lanovky, kde přenocujeme.
TOP zážitky:
Ida, Marian: hory, výhledy, celý den, zejména, když byla Viki v pohodě
Viki: stereokukátko s kytičkami, "hopsálci" a hopsání po nich, pískoviště se skluzavkou a vaření pro rodiče
