Na první červencový den nám Marian naplánoval úplně super výlet.
Ráno jsme se přemístili opět na parkoviště k lanovce Lungern Turren, kde jsme se nasnídali a v jedenáct jsme vyrazili i s koly nahoru lanovkou (níže pohled na vrchní stanici lanovky z našeho dalšího stoupání).
Pak na kolech pořád do kopce 201 výškových metrů do pidivesničky Breitenfeld. Kolem úplně neuvěřitelné nádherné výhledy na ledovec a všude zvonění zvonců kraviček...
Marian měl obdiv nejen můj, ale i všech kolemjdoucích, protože táhnout Chariot s tříletým dítětem do takového kopce nebyla žádná sranda.
Zejména poslední úsek k vesničce Breitenfeld byl výživný.
Dalších cca 245 výškových metrů až k horské chatě Schönbüel jsme původně chtěli šlapat všichni pěšky z Breitenfeldu, jenže protože Viki spala, jeli jsme oklikou dál na kolech kolem hory dokud asfalt dovolil.
Na rozcestí jsme ale raději kola nechali přivázaná ke traktoru a dál vyrazili portál pěšky jen s Chariotem.
Protože jsme nechali v bydlíku přední kolečko, vymyslel Marian tahací upgrade.
Viki se ovšem cca v polovině cesty od kol k chatě probudila a zbytek cesty k ní s lízátkem v ruce vyšlapala sama.
Dali jsme si kupodivu za celkem přijatelné ceny dvě malá piva, polívku a salát a kochali se božskými výhledy.
Dokonce se nám podařilo přemluvit Viki, aby s náma sama pěšky vyšlapala ještě kousek na hřeben k rozcestí, z kterého šlo vidět do vedlejšího údolí.
V sedle a na vrcholu naší dnešní cesty jsme měli zatímco jsme baštili svačinku zajímavé setkání. V dálce jsme viděli "blázna" cyklistu, jak si to šlape směrem k nám, sníh ne-sníh, terén ne-terén... Říkáme si "borec"... A ona to byla neuvěřitelně vysportovaná paní v letech, tipovala bych podle postavy tak dvacet, podle vrásek někde mezi 60 až 70 lety. Fakt dobrá!
Já jsem poprvé měla možnost vyzkoušet v terénu své první (popravdě ne zrovna terénové) Five-fingers botky a super. Akorát přes sníh se s nimi nešlo moc dobře a tak mě Marian k pobavení nejen Viktorky, ale i projíždějící bandy cyklistů, vždycky přes sníh přenášel jako čert Káču.
Na chatě Schönbüel, kde jsme měli zaparkovaného Chariota jsme si na cestě zpět dali s Marianem dvě cappuccina a Viki za ten výkon pořádnou dávku cukru v podobě čokoládového Cornetta.
Cestou ke kolům se nám opět podařilo Viki zabavit skákáním přes kanály v cestě a zpíváním 'blbin', takže šlapala až dolů ke kolům.
Ve vesničce Breitenfeld jsme se šli ještě podívat do kostelíčku. Pak už jen projít opět přes stádo krav a honem dolů k lanovce, protože už bylo sedm hodin.
Přesto jsme se ještě i lanovky zastavili na liduprázdném dětském hřišti, protože jsme to cestou nahoru Viki slíbili.
Dolů jsme dorazili kolem osmi, ale protože Viki byla vyspaná, beze spěchu jsem uvařila večeři.
Viki evidentně byla ještě asi nadopovaná cukrem z Cornetta nebo endorfiny z celého výletu, protože při jedení polívky povídá: 'To je horký jako delfín.'
Až po deváté jsme se přemístili opět na naše včerejší noční stanoviště u jezera.
A stejně jako v sobotu, i dnes se k nám na nocleh připojil pár Čechů, tentokrát v malém osobáku. Je vidět, že Čechům se opravdu do kempu nechce.
TOP zážitky:
Ida a Marian: celý dnešní výlet, božské výhledy na hory, zelené louky plné kvetoucích kytek, a všude zvonky krav
Viki: hopsání dolů z kopce, přechody přes sníh, dětské hřiště, krávy v Breitenfeldu, oběd a zmrzlina
