... aneb Viktorčina první noc ve stanu
V úterý 10.7. večer jedeme dlouho zatímco Viki spí v autesedačce. Na poslední chvíli někdy kolem jedenácté večer hledám přes Park4night místo na přespání, protože Viki se začíná budit, a nalézáme místo, které nás opět nečekaně a neplánovaně překvapí natolik, že na něm strávíme dvě noci.
Sice výjezd pod zříceninu středověké vesnice Allan je pro bydlík docela drsný a modlíme se, aby v protisměru nejelo žádné auto, ale opravdu to stojí za to. První noc je naprostý klid.
Ráno na velkém parkovišti, které je ze zatím nám neznámého důvodu momentálně zatarasené, si konečně po dlouhé době můžeme zacvičit (alespoň do té míry, dokud nás Viki nechá), a pak já jdu vařit oběd a Viki s Marianem vyráží na průzkum zřícenin.
Odpoledne po obědě užuž chceme odjet, ale Vikči se nějak intuitivně nechce a tak navrhuju, ať mi jde ještě ukázat ty zříceniny taky, že jsem je neviděla.
A objevujeme úplně neuvěřitelně mystické místo, kde na nás dýchne takový genius loci, že se rozhodneme, že tam musíme jít stanovat a dopřát Viktorce premiéru ve stanu a v jejím novém spacáku na tomto naprosto neuvěřitelném místě.
Dvě velká (asi) nádvoří, kde se dá nádherně stanovat, krásně opravené místo s pitnou vodou, hradby starodávného města, zapadající slunce, dvě ohniště, kde se dá udělat večeře... to prostě musíme mít... A navíc všude kolem roste a neuvěřitelně voní oregano, které sama objevila Viki, která zničehonic říká: "Mami, co je tohle? Nedá se to papat?"
A tak se vracíme a balíme věci na vaření a na přespání, Viki s Marianem sbírá dřevo na oheň...
Viki se ještě v bydlíku sprchuje a užuž se chystáme vyrazit nahoru na zříceniny, když v tom se najednou odnikud začíná sjíždět jedno auto za druhým... Lidi jsou ale příjemní a vstřícní, bydlík jim nevadí a já svou lámanou francouzštinou a s některými jejich lámanou angličtinou vyzvídám, že dnes tady bude probíhat zkouška na velkolepý festival, v kterém bude účinkovat kolem 100 herců a komediantů...
Naštěstí se jedné z dam ptáme, jak je to nahoře s tím ohništěm a ta nám velmi ochotně, ale naprosto důrazně sděluje, že platí zákaz ohňů při větru, který fakt fičí, a navíc taky v létě... Takže máme holt smůlu.
Myslíme si, že přijdeme snad i o možnost přespat nahoře ve stanu, protože se nám nechce čekat až všichni odjedou, neb Viki opět dnes nespala po obědě a musí přece (dle nás chytrých rodičů) být již unavená...
Ale nakonec kolem deváté všichni odjedou, Viki nespí a chce spát ve stanu, těší se, a tak vyrážíme s Viki v Kibi nahoru.
Nahoře zjišťujeme, že Marian zapomněl dole v bydlíku tyčky ke stanu, takže my s Viki, která je tak natěšená, že ne a ne usnout, vybalujeme nahoře karimatky a spacáky, zatímco Marian se pro ně vrací. Viki je nadšená tak, že skoro nadšením hýká.
Když ale postavíme stan a setmí se, je vidět, že jí v neznámém prostředí nejde usnout... pouštím jí na mobilu její oblíbenou Princeznu Sofii První, to na chvíli zabere, ale i pak hlásá, že chce jít spát do bydlíku. Snažím se uklidňovat, vysvětlovat, ale nedá si říct...
Nakonec je ale kolem 23:00 už tak unavená, že to vzdá a usíná. Nakonec jsme dospěli s Marianem k závěru, že jí asi vadil spacák, protože naše dítě je zvyklé mít volné nohy a vždycky se odkope. Spí tedy s otevřeným spacákem a nakonec je ráno úplně nadšená, že jsme spali ve stanu.
Probouzíme se až někdy před devátou, ačkoli já se v noci pořád budím a kontroluju, jestli Viki není zima. Kolem pořád neuvěřitelně voní oregano a místo je opravdu jako z pohádky.
Pomalu scházíme dolů k bydlíku, kde si dáváme snídani. Pak si ještě v pohodě jdeme na zavřené parkoviště zase zacvičit (plníme resty nehýbání se) a teprve po poledni 12.7. opět odjíždíme.
