Viki strávila první narozeniny v Benátkách, 2. narozeniny v Bergenu a vybrat destinaci k oslavě 3. narozenin byl trochu oříšek. Ne že bychom si mysleli, že bude toužit zas po nějakých velkých městech, ale hledali jsme nějaké místo, kde by bylo aspoň možnost dát si zmrzku, zablbnout si na hřišti a ideálně, aby tam byly nějaké děti...
Nejdříve jsme zkoušeli najít na Google v okolí našeho aktuálního pobytu (jih Francie, neb jsme se blížili Španělsku a našim vysněným Pyrenejím) aspoň nějakou ZOO, ale nakonec jsme se rozhodli, že zajedeme do Lurd. A měli jsme štěstí. Vybrali jsme totiž kemp, který nám úplně sedl - spousta zeleně, málo lidí a banda dětí a k tomu trampolína a houpačky...
Vikču už při příjezdu 17.7. zaujala nejvíce trampolína a strávila na ní dobrou půl hodinu vkuse.
Večer před narozkama se mi podařilo někdy mezi jedenáctou a dvanáctou v noci poté, co dítě usnulo, dát dohromady nepečený piškotový dort se smetanou, borůvkami a banánem, a nachystat domácí čokoládu, abychom mohli začít slavit již u snídaně.
Viki si od 11.7. přála zaznamenávat, kdy už bude mít narozeniny, tak jsme jí vyrobili na lednici kalendář a každý den poctivě škrtala a škrtala... Nemohla se dočkat. Pořád říkala, že už bude velká a vyhrožovala mi, že už nebude prý spát s maminkou, protože už bude velká a bude spát sama. Kde to slyšela, nevím, ode mne určitě ne... Vydržela to tvrdit až do večera 18.7., kdy prohlásila, že chce spát přece jen ještě s maminkou...
Ráno tedy dlouho snídáme, pak Viki prohlásí, že už chce, abychom jí už začali přát, a tak rozbalíme piknikovou deku a začíná dárkobraní.
Protože naše dcera ze všeho nejvíc ráda dostává dárky a má ráda ten samotný proces dávání, braní, přání a rozbalování, vymysleli jsme pro bydlíko-oslavu 7 ne moc drahých a částečně i praktických darů:
Nejdražší dar byl batůžek Boll Bunny, který už má spousta Viktorčiných kamarádů Koblížků. Sice jeden batoh má, ale tohle bude její první sportovní podobný tomu, jaký má máma s tátou. Byla celkem nadšená a hned o 2 dny později jej vyzkoušela na výletě s tátou (viz foto níže).
Jedním z dárků, který jsem předávala s rozpaky, zda už bude pro ni, protože je až pro děti od 4 let byla vyšívací sada Zvířátka a svetry. Sice to ještě nezvládlasama, ale hned jsme musely vyšít svetr pejskovi. Já jsem jen dělala počáteční a závěrečné uzlíky, ukazovala do které dírky strčit jehlu a pomáhala popotahovat nit, ale zbytek práce byl na Viki (tedy, rozumějte, prostrkování jehly s nití). Místy jí šlo už i popotahovat nit a hlavně, bavilo jí to.
K zvířátkům nám naše kamarádka a majitelka obchodu Hračky odjinud dala jako dárek Prstové divadlo. Když jsem se Viki na sklonku dne ptala, který dárek se jí líbil nejvíce, řekla, že divadlo. Taky asi proto, že sama pomáhala vystřihovat. Vystřihla vždycky čtvereček nebo nějaký větší útvar kolem figurky a já pak dokončila práci. Sice pak v průběhu dne při jednom z návalu emocí jednu figurku roztrhala, ale i tak prostě tohle vyhrálo...
V Pepcu jsme před cestou také pořídili za pár korun (20-60 Kč, nepamatuji si přesně) pexeso První písmena.
To jsme sice rozbalili až druhý den, ale ukázalo se, že jde o jeden z dárků, s kterým jsme se vešli přesně do Viktorčina "okna příležitostí", protože právě teď Viki hrozně zajímají písmena a slova a její oblíbená hra v bydlíku je Brain Box s písmenky, který dostala od svého nejstaršího bráchy.
V Decathlonu ve Francii jsme Vikči koupili cca za 4€ hula-hoop, protože pořád chtěla zkoušet točit s tou mojí akupresurní obručí...
Tak jsem zvědavá, jestli se to naučí. První pokus nedopadl úplně marně, tak uvidíme.
Taky jsme zde přikoupili za 4€ plavky pro velké slečny i s podprsenkou, které jsme jí předali jménem dědečka jen, abychom zjistili, že plavky pro čtyřleté holčičky se jí jaksi trochu zařezávají. Ale snad vyměníme nebo holt i tak použijeme, uvidíme.
A pak jsme v akci taky za 4€ koupili super trekové kraťasy jako přípravu na výlet do Pyrenejí.
A protože měla naše lady narozeniny, dali jsme jí na výběr, zda chce obědvat v kempu (tedy maminčinu krmi) nebo v restauraci ve města. Ačkoli nejdříve prohlásila, že ve městě, nebylo možné ji do města dostat, a tak jsme nakonec jedli kuskus se zeleninou a kysanou smetanou, kterou jsme si ve francouzském obchodě popletla s cottage cheese (ale i tak to bylo dobré).
Déšť, překažená návštěva kostelíčku a zase jiné emoce
Po obědě jsme se marně snažili dostat naši velkou slečnu do postele, protože už zívala. Pořád nám tvrdila, že musí nejdříve na trampolínu. Načež logicky po trampolíně bylo už marné snažit se ji uspávat a tak jsme prokrastinovali s odjezdem do města pod taktovkou Viki tak dlouho, že začalo někdy kolem čtvrté pršet a museli jsme bydlíka kompletně sbalit.
A protože Viki nespala, čekala nás pořádná nálož emocí. První vztek z nevyspání přišel hned při balení, ale to bylo ještě OK... Netušili jsme, co nás ovšem čeká večer.
No ale zpátky k průběhu dne. Balíme tedy a kolem páté odjíždíme směr město. Zaparkujeme na Stellplatzu kousek od města a vypadá to celkem OK a tak balíme kola a nakládáme Viki, která chce vidět přece ještě ten kostelíček a dát si zmrzlinu a vyrážíme. Jen taktak stihneme koupit v Lurdách zmrzku a začne zase děsný slejvák. Schováme se před ním do kavárny ana kafe, ale vypadá to, že jen tak pršet nepřestane.
A tak bez deštníku kličkujeme mezi kapkami deště do restaurace o kousek dál a jen co si objednáme z chudého výběru jídlo, pršet přestává.
Po jídle už je ovšem tolik hodin a tolik mraků nad námi, že raději nasedáme na kola a jedeme. A co se nestane? Jasně, začne zase další děsný slejvák... Pro Viki máme pláštěnku na kolo, ale my přijíždíme k bydlíku, jak by Viki řekla, "durch" mokří.
No a pak to začíná, snažíme se Vikču nachystat na spaní, protože přece dneska po obědě nespala a předpokládáme, že po osmé už bude unavená. Přijde mi, že je už i přetažená... Ale Viki ne, prostě nechce spát, v posteli čteme pohádku, pak se tulíme, pak zkouším taktiku, že si čtu něco v mobilu a nevšímám si jí. Ale ouha... Na rozdíl od naší první noci ve stanu nevšímání si nezabírá a Viki kolem sebe kope, křičí. Doažaduje se toho, abych jí vzalaa šla s ní do přední části bydlíku, říká, že tady spát nechce. A já nevím, jestli tím "tady" myslí zadní část bydlíku nebo tohle místo, nicméně mi v tu chvíli připadá, že si vymýšlí a nejsem nějak schopna se na ni už napojit a říkám "ne"...
Nakonec to končí ovšem stejně tak, jak si Viki přála. Protože už nevím, jak jinak ji uspat, jdeme do přední části auta a Viki v mé náruči se hrozně vzteká. Úplně mi to připomene, jak byla miminko a plakala a plakala... Chtěla něco a možná ani ona nevěděla co... Byla přetažená, bylo hodně podnětů, ráno se svěřila, že se jí zdálo o tom, že se koupe v zázračné vodě z jeskyně v Lurdách, kde i na mě působilo to magické místo tak, že mi vhrkly do očí slzy... Taky nezvládla to, co si předsevzala... tedy spát bez maminky... Nakonec se mi podaří odpoutat ji od jejího trápení tím, že ji zaměřím na pejsky, které venku na stellplatzu zrovna někdo venčí. Viki je rozený pozorovatel... zaujme jí to a kouká... a jak tak kouká, za chvíli spí...
A pro mě to byla opět velká dávka emocí, byla jsem zoufalá, unavená, vyčerpaná... A... Uvědomila jsem si několik věcí, které nebyly dnes ideální:
Ačkoli jsme chtěli nechat Viki plynout a zpomalit, nechat den na ní, JÁ jsem si někde v skrytu duše přála, aby ten její den byl PERFEKTNÍ... A příliš moc jsem se na ta svoje očekávání soustředila...
Kromě ranního umytí v kempingové sprše včetně mytí hlavy, jsem neměla vůbec čas zastavit se, věnovat se sobě, načerpat síly
A bylo už jen logické, že jsem to byla já, kdo ty Viktorčiny emoce večer nezvládl... Prostě mi asi příliš zrcadlila tím svým "vybíjením se" (protože následně jsem si dospěla k tomu, že ze sebe prostě potřebovala ty emoce dostat) něco, co já nemám vyřešeno... Děti jsou vůbec krásná zrcadla, která nám ukazují v momentech, kdy nás nejvíce vytáčejí, přesně ty věci, které máme sami nedořešené, nevyléčené a je třeba se jim věnovat.
A jak jsem byla vyčerpaná a řešila svůj problém (v duchu jsem křičela "proboha už přestaň křičet, mě to bolí"), nedokázala jsem se napojit na svou intuici a vnímat zcela Viki, která mi sama dávala najevo, co potřebuje: "prostě jen dnes chci mami usnout vepředu"...
Uff, "lesson learned"...
Byly to hezké narozeniny plné emocí. Poté, co jsem večer vypila dvě sklenice slivovice a snědla Viki druhou půlku jejího dortu a popovídala si se svým manželem a se svými skvělými kamarádkami - matkami přes messenger, jsem dospěla k tomu, že to nakonec byl přece jen úžasný den a že moje dcera je úžasná.
Je plná emocí, živosti, v celém jejím spektru - za dnešní den se pohybovala od záchvatů nádherné nakažlivé dětské radosti na trampolíně nebo při společném točení hula-hoop, přes ukrutnou soustředěnost při výrobě prstových loutek a ochotu pomáhat, když mi pomáhala dávat prádlo dopoledne do pračky, až po pro mne děsivý příval vzteku, když věci byly jinak, než by si přála....
A takovou jsme si Tě, Viki, my s tátou přáli,
živou, divokou a výraznou Viktorku...
(No, dobře, o tom, že je pojmenována po Viktorce z Babičky,
bych jí asi opravdu ještě dlouho říkat neměla)...
Druhý den už je zase všechno v cajku, Viki má skvělou náladu a dokonce máme ještě jeden dort v kelímku a k tomu ještě svíčku z úterního večerního procesí ve svatyni.
A tak Viki vysloví při sfoukávání svíčky konečně své tajné přání nahlas:
"Chtěla bych domeček pro panenky,
TOP zážitky:
Ida: blbnutí s Viki a její radost z dárečků, dort (mně a Marianovi fakt hodně chutnal), "psychoterapie" s kamarádkami večer po Messengeru večer a poznání, že "všechno je, jak má být"...
Marian: oslava - blbnutí s Viki, dárečky, pohoda v hezkém kempu
Viki: trampolína, trampolína, a zase trampolína, oslava, dárečky, makronky u dortu a čokoláda, vyjídání krému z dortu pro skřítky (v kelímku na poslední fotce)
