Ve čtvrtek 19.7. jedeme tak dlouho, dokud Viki spí, ale vzhledem k tomu, že v autě usnula až v 17:00, hned po probuzení zastavujeme a chystáme večeři. Viki má sice, jak je vyspaná, skvělou náladičku, ale nechce se jí rozhodně zpátky do autosedačky.
Jak je (v souladu s teorií attachment play Alethy Solter) jejím zvykem, vymýšlí si "hru na něco", ke které bezpodmínečně potřebuje rodiče. Postupně se musíme stavět s Marianem do fronty "jakože na záchod" a zapínat dvě vertikální světla v bydlíku (u lednice a u záchodu) a ukazovat na jedno přesně konkrétní místo na světle a říkat: "Ahaaa, tady to není pro malé děti, jenom pro rodiče." Pak musíme dle přesných pravidel (nejdříve já, pak až Marian) přejít k dalšímu světlu u záchodu a tam proces opakovat. Pak nás vpustí do záchodu, tam taky musíme něco "jako zmáčknout" a zavřít se a "jako čůrat". A tak se to opakuje asi dvakrát. Pak přichází jen drobná obměna, kdy musíme říkat větu: "Ahaaa, tady to je jenom pro velký děti." atd. Myslím, že opravdu ty třetí narozeniny a to, že je "velká" má pro Vikču holt velký význam i při čůrání. Navíc už několik měsíců před našim odjezdem chodila sama na záchod bez prkýnka pro děti, jen tak, že se vyhoupla a podržela na rukách, a tady na cestách, hlavně na veřejných záchodcích, to moc nejde a maminka ji musí zase pomáhat.
A tak se poddáváme hře a plán na to dojet do cíle naší destinace Torla-Ordesa pro dnešek vzdáváme a přesouváme se jen ještě aspoň malý kousek na parkoviště horolezecké školy v Lées-Athas do francouzské části Pyrenejí, které nám doporučila aplikace Park4night.
V pátek ráno trochu poprchává, ale nakonec se jakžtakž vyčasí. Přijíždí první dvě auta s horolezci, mezi nimi i dva malí kluci. A tak po snídani vyráží Marian s Viki podívat se, jak horolezí, zatímco já doplňuju příspěvek z Lurd na blog.
Nakonec ho stihnu dopsat celý, protože Ti dva narazí na krásnou pěšinku v lese a udělají si super dopolední výlet krásným lesem s pohledy na horolezce.
Přijdou tak akorát zpátky na oběd a můj úžasný muž tentokrát místo mně vyrobí oběd v mužském stylu (ale Ido, pryč s těmi stereotypy...): klobásky s chlebem.
Po obědě vyrážíme směr Španělsko a Viki kolem třetí usíná při hře na "A teď ti dám další úkol, zavři oči a představuj si..." Takový trochu podvod na dítě, které ne a ne usnout, ale přitom má rádo úkoly a chce se mu spát... Představujeme si moře, vlny, šumění, houpání se na vlnách a dítě za chvilku spí...
Probudí se až u obchoďáku, kde už na španělské straně dokupujeme zásoby a Viki dělá blbiny na parkovišti a pak už frčíme dále.
Večer už přijíždíme do Pyrenejí a nakonec se usídlíme na stellplatzu kempu Oto, kde Vikča i když už je před osmou, neodolá a zatímco já vyrábím Quacamole, vyráží s Marianem vyzkoušet bazén kousek od našeho bydlíku.
TOP zážitky:
Ida: chvilka klidu pro sebe (tedy pro psaní blogu) dopoledne
Marian a Viki: ranní procházka lesem a pohled na horolezce
