V sobotu 21.7. jsme původně měli v plánu už vyrážet na trek, ale nakonec to přehodnotíme, protože nějak nejsme zdaleka ready a trek, co Marian naplánoval na dva dny musíme začínat opravdu ráno a ne, jak je našim zvykem v poledne.
Z kempu Oto se přemisťujeme do městečka Torla-Ordesa, kde zaparkujeme na velkém parkovišti hned na začátku města, kde se ovšem nesmí parkovat v noci. Než se nachystáme i s koly a Viki vyblbne na zatravněné piknik zóně hned u parkoviště trháním kytek a hraním si se španělskými tříletými dvojčátky Alein a Aleišem (snad mi prominou, že nevím, jak se píší jejich jména), je už opět, jak bývá naším zvykem poledne.
Takže nakonec po návštěvě informačního střediska a dotaz na náš trek (paní se tváří trochu skepticky, že bychom to s Viki dali, ale uvidíme), hledáme rychle restauraci, kde by se dalo naobědvat, protože Viki začíná být zřejmě z hladu už pěkně protivná.
Narazíme na super pizzerku Restaurante El Taillon se super pecí přímo u vjezdu do městečka. Marian však neobezřetně zmíní před Viki, že tam budou mít možná koutek a ta začne trvat na tom, že musíme hledat restauraci s koutkem. Projedeme celé městečko a žádnou nenajdeme, tak se vracíme zase zpět sem. Marian si dává opravdu luxusní pizzu a my s Viki smažené kalamáry a velký salát s tuňákem a vajíčky. Je to mňamka a navíc se Viki zlepší nálada běhá po restaurační zahrádce jako divá, až se s ní seznámí dvojice, kde pán připomíná Viktorčina dědu Víťu a Marian s nimi pokonverzuje ve španělštině. Takže nakonec celkový úspěch.
A pak už vyrážíme na náš šílený cyklovýlet směrem Refugio de Bujaruelo. Vikča naštěstí brzy usne, protože cesta nahoru je fakt šílená (889 výškových m stoupání). Jsem na Mariana řádně hrdá, protože druhý den na stejné cest potkáme mladý pár, kde chlapec lapal z posledního a dívka už kolo jen vedla a šla jeden nejtěžší úsek pěšky. A můj muž to dal s patnáctikilovým závažím.
Jezdí celkem hodně aut a prach se víří a my litujeme, že nemáme roušky přes pusu, jaké se používají běžně ve Vietnamu.
Viki se probouzí nedaleko od refugia, kde nás čeká spousta lidí včetně dětí.
Vikča je nadšená z blbnutí u vody. Dokonce se tady potkáváme se španělskými dětmi z rána a jejich rodiči.
Marian nám koupí taky nanuk a pivo a u řeky, kude vede Svatojakubská cesta (Camino de Santiago) strávíme minimálně hodinku.
Až skoro kolem páté vyrážíme ještě kousek dál kolem vody na kole, kde necháváme Viki pořádně vyběhat v trávě.
Zase hrajeme její oblíbenou hru "Na něco ve Viktorčině režii"...
Vikča nás diriguje, co a jak přesně máme dělat, kdy říct "tři, dva, jedna, start" a kdy "běhat" a blbneme takhle asi hodinu, než se vydáváme na kolech zpět dolů na večeři do nám již známé pizzerie.
Ta je tentokrát oproti poledni narvaná k prasknutí, taktak najdeme jeden pidistoleček. A protože čekací doby na pizzu prý jsou dlouhé, dáváme si s Viki jako předkrm těstoviny s boloňskou omáčkou a pak maxi rodinnou pizzu Carbonara.
K bydlíku přijíždíme snad ve 21:30, ale podaří se nám přesvědčit Vikču, že na hřiště půjde až ráno. Já jsem ale tak vyšťavená a Vikča ne a ne usnout, že nakonec usínám s ní snad ve 22:30.
TOP zážitky:
Ida: v podstatě celé odpoledne včetně pizzerie, Viktorčina blbnutí a cyklovýletu, úplně nejvíc top byla krajina nahoře za refugiem
Marian: cyklovýlet, výborná pizza, krajina nahoře za refugiem a blbnutí u mostu s Viki
Viki: blbnutí v restauraci a nahoře u vody za refugiem, koupání a blbnutí v řece
