Protože se nám v sobotu moc líbil náš výlet na kolech, respektive hlavně jeho část kolem Refugia Bujaruela, rozhodneme se přesně tuhle část prozkoumat ještě jednou pěšky v neděli.
Jenže bydlíkem se nám k refugiu nechce.
Cesta nebyla nijak široká a, i když nějaké bydlíky jsme v kempu u refugia v sobotu viděli, usoudili jsme, že nejspíš budou z půjčovny, protože nám cesta pro bydlík prostě ideální nepřišla.
A tak po krátké rodinné poradě ráno v bydlíku usoudíme, že je načase, aby Viki zažila svou první cestu stopem.
Ráno ještě prokrastinujeme u bydlíku, Viki jde na hřiště a, jak je naším zvykem, až někdy před polednem vyrážíme pěšky po asfaltce na křižovatku s Camino Valle de Bujaruelo, kde asi po pěti minutách čekání zastaví auto se sympatickým párem středního věku, které nás doveze až nahoru k refugiu.
Tam, protože je už dávno po poledni, dáváme sendvič s vaječnou plackou, rajčaty a šunkou a pak teprve vyrážíme pěšky do údolí kolem řeky Ara.
Dojdeme až k mostu a místo abychom pokračovali dál po značce, nějak se nám podaří sejít z cesty do lesa. To už Viki spí Marianovi na zádech v Deuteru a prodíráme se s ní houštím po nějaké kozí stezce a bohužel v jednom kamenitém strmějším úseku se nám vzbudí.
Ale zvládneme se vyšplhat nahoru zpátky na značenou stezku (viz foto výše) a Vikča se nakonec probere do skvělé nálady a krásně ťapká. Jdeme ještě kousek kolem pomníčku v roce 2016 padlého záchranáře Viktora, který zde přišel o život při záchranné akci, a pak se raději vracíme, protože chceme, aby Vikča šlapala po svých a stihli jsme ještě stopnout někoho zpět do kempu.
Na cestě zpět se rozhodneme ještě znovu zastavit u mostu, kde je pěkná tůňka a my si tam chceme dát sváču, ale v tom vidíme partičku 4 dospělých (rodiče a prarodiče) a jednoho klučiny o půl roku staršího než je Viki, jak si to mašíruje stejným směrem. Nenecháme se však odradit a jdeme taky. A stojí to za to, protože maminka kluka se publikum ne-publikum svléká právě do naha, leze na strom jako z pohádky a skáče šipku ze stromu přímo do vody. Připomnělo mi to některé akty z přírody a rozhodně to byla pastva pro oči nejen fotografa...
A protože to byla nejen pastva pro oči, ale i velký zážitek, i Marian jde do toho, a tak se seznamujeme s celou rodinkou a hlavně Vikča s chlapečkem Tiurim (opět promine snad spelling), který žije ve Španělsku, maminku má z Holandska a tatínka a prarodiče z Německa.
Posvačíme společně náš meloun a jeho kešu a pak se loučíme a každá rodina si jde po své straně řeky zpět na refugio. My po té, po které jsme šli sem, protože ta se nám líbila víc, oni po té, po které jsme v sobotu jeli na kole.
Cestou narazíme na bunkr, které musí Vikča s Marianem prozkoumat pečlivě nejen zvenku, ale i zevnitř a za chvíli už jsme u mostu k refugiu.
Nakonec k refugiu dorazíme celkem rozumně kolem šesté. Stihneme ještě navštívit rozpadlý kostel St. Nicolas i zajít si ještě zase na večeři, i když já jsem trochu nervozní z toho, aby nás někdo pak ještě vzal zpět dolů a nemuseli jsme až do Torly šlapat pěšky.
V refugiu na nás už od vedlejšího stolu mává Tiruri a Vikča i on jsou úplně nadšení z dalšího setkání a blbnou spolu celou dobu, co jsme tam, až je skoro nemožné jednoho či druhého přimět, aby šli jíst.
Taky si uvědomím, jak jsem úzkostlivá matka, protože zatímco Tiuri si v klidu blbne, skáče, plazí se po zemi a dělá kotrmelce mezi nohami hostů refugia i personálu, vybíhá ven před chatu (podotýkám, že mohl klidně vyběhnout až na parkoviště), skáče z lavice na zem, jeho rodiče ani prarodiče si ho vůbec nevšímají a nechávají tomu volný průběh. Prostě mu věří, že ví, co dělá. A tak nějak i lidé kolem to berou v pohodě. Takže povoluji i já "uzdy" a nechám Vikču řádit s Tiurim a ta je celá blažená. Natolik, že se pořád směje a řehtá a když na konci, když odcházíme, zjistím, že má bouli a krvavou skvrnku na čele, odhání mne jako pravá puberťačka, které matka našla na krku cucflek, a tvrdí, že tam nic nemá... Až druhý den se mi přizná, že se prý nějak hlavami s chlapečkem srazili, jak běhali.
A pokud jde o návrat.... Máme neuvěřitelné štěstí a zastaví nám úplně první auto, které potkáme, a navíc dodávka a v ní navíc moc milá španělská slečna, která tady byla s kamarády, kteří už včera odjeli, ale ona si to prodloužila, protože pracuje až od pondělí. Přiznala se, že vlastní uměleckou školu a je malířka. Tedy aspoň tak mi to přeložil můj skvělý španělsky hovořící muž (hm, kdoví, o čem si tedy povídali ve skutečnosti, hihi).
TOP zážitky:
Ida: super stop, krásná příroda na pěško-výletě, blbnutí Vikči s Tiurim a posunutí hranice k méně úzkostlivé a více důvěřující matce
Marian: skok do ledové vody (vlastní i cizí)
Viki: chození sama přes most a s mámou přes kládu přes řeku, blbnutí s Tiurim
