Tenhle trek měl Marian naplánovaný v podstatě už z ČR, ale dlouho jsme s ním váhali a asi jsme i věděli proč. Celá cesta tam a zpět, říkal server Mapy.cz, měla mít něco pod 25 km měli jsme během ní nastoupat 2240 výškových metrů. Naštěstí se server Mapy.cz spletl, protože cesta stoupala téměř kontinuálně z 1315 m n.m. do 2200 m n.m., takže pravděpodobně šlo o nastoupání "pouhých" 885 výškových metrů.
Informaci jsme si pro jistotu ověřovali i v informačním středisku v městečku Torla, kde se paní tedy tvářila celkem skepticky na to, že bychom to mohli dát s tříletým dítětem a doporučovala nám, abychom si udělali jen pidiokruh kolem řeky Arazas, který se jde hodinu tam po jednom břehu a hodinu zpět po druhém, tedy pro nás s dítětem dvojnásobek.
My jsme se přesto rozhodli vyrazit na dva dny. V neděli večer dítě, jako by tušilo, naštěstí usnulo výjimečně už ve 20:18 (den předtím spala po obědě v Deuter sedačce jen 20 minut). Takže my jsme mohli relativně v klidu sbalit věci na dva dny do hor včetně 3 spacáků, 2 karimatek (Marian to prý zvládne bez ní), vařiče a jídla (to prý, kdyby nám náhodou na refugiu už nic nedali, protože přijdeme pozdě (vaří tam prý jaksi hromadně a dopředu jsme měli info, že musíme nahlásit do šesti hodin, že chceme večeřet).
Budík máme nařízený na 7:45 s tím, že ráno chceme ještě nabalit snídani do autobusu a svačinu na cestu a dobalit pár drobností a chceme v 9 být v autobuse. Nakonec stíháme autobus u kempu, který startuje od parkoviště v Torle, až někdy před 9:30 a máme štěstí, protože v něm jsou poslední dvě volná místa. A vzhledem k tomu, že je Vikča nejmladší pasažér, mladý pár nás pustí sednout relativně vepředu a přesune se dozadu.
Snídani nakonec sníme až na Pradeře (viz foto výše) venku zatímco voláme dědečkovi Víťovi, pozorujeme ještěrku atd. A náš startovní čas, kdy vyrážíme pěšky nahoru je tedy až 10:30. Vikča poctivě šlape a šlape skoro 7 km sama až k vodopádu Gradas de Soaso.
Cestu si krátíme poctivě hrou "kdo najde další turistickou značku jako první" a Viki nás nutí každou značku pohladit a musíme poctivě hladit opravdu všichni. A tak čas ubíhá, ale naše rychlost je úplně marná.
U vodopádu Gradas de Soaso na fotce níže jsme někdy kolem čtvrt na jednu a ve dvě, kdy časově nejsme ještě ani v polovině cesty, Marian zvažuje při pohledu do mapy, zda naše ambice nejsou přehnané a máme šanci opravdu dojít ještě dál, nebo zda nebude lepší se vrátit.
Nakonec se dohodneme, že vzhledem k tomu, kolik je hodin, bude lepší pokračovat dál protože na případný návrat nám zbývá stále ještě dost času. Navíc kolem sebe vidíme rodinky, jak si to špacírují nalehko jen tak ke konci údolí než začne výstup, což nás taky namotivuje, že to musíme přece dát i my, byť "natěžko".
Vikča už je touto dobou v sedačce a my jsme rádi, že jsme to zatím nevzdali, protože teprve kus cesty za vodopádem Gradas de Soaso se nám otevírá nádherné údolí Valle de Ordesa, které stojí opravdu za to. S Vikču na zádech jsme schopni přidat do kroku, navíc nám brzy usne, ale spí snad jen 40 minut.
Uděláme si zastávku v nouzovém bivaku, kde zvažujeme, že bychom přinejhorším mohli přespat, protože jinak je to všude v údolí stanování na rozdíl od doby před 15 lety, kdy jsem naposledy v Pyrenejích byla na treku, zakázáno.
Dáme sváču a Vikča zase chvíli šlape sama, v podstatě až k poslednímu vodopádu Cascada Cola de Caballo (viz foto výše), kde většina rodin s dětmi a vlastně asi i většina výletníků obecně svůj jednodenní výlet končí a vrací se zpět.
My při pohledu z dálky na cestu vinoucí se napravo od vodopádů nahoru nad údolí zvažujeme také návrat, protože to z dálky vypadá na hezkou feratku a tu bychom si opravdu s Viki v Deuteru netroufli dát. Navíc vidíme několik lidí, kteří se na tu cestu vydali a pak to vzdali a šli zpátky.
Naštěstí když dojdeme k vodopádu, pochopíme, že cesty jsou dvě, jedna feratová a druhá pro normální turisty, jakými jsme my. Tam už ale Vikča povinně musí do Detuteru, protože už nás tlačí čas.
Je 17:19 a ukazatel říká, že k refugiu to máme ještě 3,3km a jen hodinu a půl cesty. My to s Viki a věcmi na zádech nakonec dáváme za hodiny dvě a máme pěšinu už sami pro sebe a jsme poslední, kdo ten den na Refugio de Goriz vyšel.
Přiznám se, že Vikča byla naprosto zlatá a jen se pořád ptala: "Mami, co je masakr?" Já totiž už opravdu ke konci mlela z posledního. Když jsem druhý den viděla dva mlaďochy, jak si to jen tak na pohodu naprosto nalehko vyběhli k refugiu a pak hned dolů a jsem si jistá, že za pětinový čas oproti nám, usoudila jsem, že na své kondici a kilech, které tahám navíc, budu muset zapracovat, jestli chceme takovéto výlety s Viki podnikat a to tedy rozhodně chceme.
Pohodíme bágly na prvním místě jakžtakž příhodném k postavení stanu a vydáváme se do refugia prozkoumat možnosti stravy, protože vařit se mi tedy rozhodně nechce. Jdeme za pět minut dvanáct, ale naštěstí se stíháme ještě připojit ke skupince, která večeří místní menu v osm. Objednáme si tedy večeři i snídani a k tomu dostaneme super slevu na naše skvělé celoroční pojištění Alpenverein (mimochodem, vřele doporučujeme, protože naším přátelům na našich společných cestách již párkrát zachránilo život), takže nás to celé vyjde pro 2 dospělé na cca 40€.
Zatímco Marian staví stan, Viki chce mermomocí jít osprchovat pod studenou vodu z hory, kterou sem přivádějí hadicí a tak ji v 19:45 před udivenými a pobavenými zraky ostatních horalů svlékám donaha a sprchuji v 2200 m n.m. hadicí. Ani necekne a ještě se rošťanda směje.
S Marianem se potkáváme u večeře pro celkem 9 osob, která probíhá tak, že na stůl nanosí obrovské tácy s jídlem a to si těch 9 lidí samo naporcuje na talíře. A večeře je super. Nejdříve těstoviny s boloňskou omáčkou, pak nějaké pečené kuře se super zeleninou (teď tady hrají prim artyčoky, k tomu jsou sušená rajčátka, pečené hrušky, no prostě "mňamina"). A jako bonus dostává nejen Viki čokoládovou mousse, kterou už předtím měla možnost ochutnat od paní, která jí ji dala, když jsme večeři objednávali.
Ostatně na Vikču se tady všichni uculují. Včetně partičky asi 15 Čechů, na které jsme tady narazili a kteří tady tráví už druhou noc, protože jejich cílem je Monte Perdido a dalších x nejvyšších vrcholů Pyrenejí. Jedna holčina mi je povědomá a je dost možné, že Češi byli z Brna, protože dole v Torle další den potkáváme autobus z Tišnova.
Do stanu se dostaneme až po deváté a doufáme, že Vikča hned usne, ale ta chce blbnout a blbnout, má super náladu, chce ještě obíhat stan, blbne s tatínkem s zeleně svítící baterkou, atd. Prostě naše "Duracelka".
Takže nakonec společně usínáme po pohádce o Sedmero krkavcích, kterou měla rozvykládanou ještě z toho masakroidního výšlapu, až někdy po desáté večer všichni najednou.
V noci mám skvělý zážitek, když jdu na záchod, protože venku svítí měsíc tak, že všechno včetně hor i stanů nádherně osvětluje a všude je plno hvězd a krajina je jakoby zbarvena do modrošeda a je to prostě dech-beroucí nádhera.
Bohužel jsem byla líná jít do stanu pro foťák a ven, neb jsem nevěřila tomu, že bych tu nádheru dokázala zachytit v její opravdové podobě, ale fakt to stálo za to. Dokonce jsem váhala, že vzbudím Mariana, ale ten nakonec nespal a byl rád, že je v relativním teple.
Na rozdíl ode mě a Vikči totiž neměl spacák do minusových hodnot a myslím, že mu i v jeho super podvlíkačkách koupených v roce 2014 na našem společném výletě do Himalájí byla celkem kosa. Zato mě v mém v Yellowstonu v roce 2013 koupeném spacáku do zimy, tedy skoro do -40°C bylo vedro tak, že jsem chvíli přemýšlela, že shodím i ty kraťasy a tričko a spala jsem s ním zcela rozepnutým.
Ač máme budík nařízený na 8:00, protože snídaně je jen do 8:30, v 7:00 mě budí španělská mládež, která spí opodál, a já velmi lituji, že jsem si zapomněla přibalit na cestu špunty do uší. Už neusnu a nakonec před osmou budíme i dítě, které i přesto, že je vzbuzeno, což se doma běžně nesetkává s pozitivním ohlasem, vstává se skvělou náladičkou.
Vyrážíme na snídani a i ta nás překvapí celkem pozitivně. Není nijak opulentní, ale k dispozici jsou kukuřičné vločky, mléko, kakao, čaj, kafe, bulky, máslo, džem a dokonce i muffiny.
Marian s Viki se jdou po snídani ještě umýt, blázni moji, do místního potůčku, zatímco já na seznam věcí pod stan, připisuji do našeho Evernotu vlhčené ubrousky, a jdu balit věci a stan. Stihnu to taktak, protože kolem 9:30 se u našeho ne zcela sbaleného stanu staví místní "ranger" a ukazuje na hodinky a španělsky mi naznačuje, že stan musím urychleně sbalit, protože přes den se zde stanovat prostě nesmí.
Vyrážíme, jak je našim zvykem, dolů jako poslední a předtím se Marianovi a Viki podaří ještě seznámit se španělským párem, který obdivně zírá na Viki a vyzvídá, kolik z cesty šla sama, jestli spala ve stanu, atd., protože svého dvouapůlletého syna nechali dole s babičkou. Po diskusi s mými láskami prý prohlásili, že příště berou malého taky s sebou... Jo, to jsem zvědavá, jestli taky budou používat slovo "masakr"...
Vikča k našemu překvapení chce šlapat, tvrdí, že je přece "velká turistka" a "horolezkyně" a opravdu jde vidět, jak si skákání přes kameny užívá. Nechce mi dát ruku a tak musím hrát hru, že potřebuji pomoct, protože to sama nezvládnu a bojím se a to je ona pak ochotná mi ruku dát.
Nakonec ji těsně před serpentinami dolů k vodopádu nakonec přemluvíme a jde do sedačky, ale moc se jí nechce.
U vodopádu máme v plánu uvařit si konečně v ešusu kuskus s tuňákem, když už ho s sebou taháme, k obědu, protože už je jedna, ale nakonec začíná pršet a tak rozbalené jídlo a ešus zase rychle balíme, vytahujeme pláštěnky a rychle jdeme k nouzovému bivaku, kde jsme svačili včera.
Než tam dojdeme, pršet přestane, a tak vaříme a jíme a pohodujeme a hodujeme tak dlouho, že až e chystáme vyrazit, zase pršet začne.
Jedné Španělce, která se jde do bivaku schovat před deštěm a stěžuje si, že s partnerem vyšli nalehko nepřipraveni na déšť (jako ostatně další desítky turistů) půjčuji svou sto let starou Goretexovou packlite bundu, kterou s sebou kromě pláštěnky taky tahám. Potkáváme se pak cestou dolů, takže mi ji ani nemusí nechávat dole v kempu, jak jsme se domluvili.
Vyrážíme dál a doufáme, že Viki usne, ale ouha, nějak jsme zapomněli, že Deuter pláštěnka nekryje zcela kolínka a Vikča za chvíli mrčí, že je má celé durch mokré a taky, že má - od stehen dolů ke kotníkům by se daly ždímat. Slibujeme ji, že když vydrží, hned jak přestane lít, protože fakt lije jako z konve, jí je převlečeme, jenže světe div se, nestihneme to, protože to naše dítě mokro ne-mokro prostě usne.
Je mi jí líto, protože spala asi 40 minut a probudilo jí asi to mokro a zima do dost špatné nálady. Rychle převlékáme do letních soft-shellů a Viki se dožaduje maminky a tulení, tak se tulíme a tulíme a po 15 minutách ji nakonec přemluvím, aby šla zas do Deuteru, že ji ponesu já. Tak kousek nesu já a pak už ji zase naštěstí namotivujeme na to, že by v lese někde mohli mít skřítci poklady (další naše turistická hra) a to ji naláká a jde zas ťapkat.
Hra spočívá v tom, že Marian jde napřed a různě pod kameny, do kořenů apod. ukrývá lízátka a tyčinky (podotýkám, že jich tolik nemáme a recyklujeme již jednou nalezené). A Viki pak nadšeně se mnou šlape a hledá a výská radostí. A taky mne šokuje, když nic z toho, co najde nechce sníst, že prý si to šetří zas na další hory.
U prvního z vodopádů hru na poklad ukončuju s tím, že skřítci se bojí vodopádů a dál už nic určit nebude. A to si zavařím, protože musím vyprávět příběh o skřítkovi Neposedovi a jak ho kdysi vodopád odnesl atd., abych vysvětlila, proč se těch vodopádů bojí....
Od vodopádu až dolů na parkoviště Vikča opravdu zas sama ťapká a nás fascinuje její odhodlanost, hravost a fantazie, a to, jak je schopna se na cestě zabavit krásně sama. Vymyslí si, že Deuter, který mám na zádech má čudlík a je to chvíli rádio, pak CD přehrávač atd. a pouští si hudbu. Vždycky "mě" zapne, zahlásí, o čem má být písnička a já musím rychle vyhrabat z paměti nějakou píseň na téma třeba "strom" nebo si nějakou urychleně vymyslet. Funguje to dobrých pár kilometrů a bavíme se u toho všichni, takže super.
Na parkoviště přicházíme opět až někdy kolem 19:30 a doufáme, že si v místní restauraci dáme něco k snědku, ale mají bohužel jen nějaké sendviče a tak si řekneme, že i přes hlad bude muset stačit pivo každému z dospělých a mléko a zmrzlina pro Viki a dáme si jídlo až v kempu.
Máme dost, Marian prohlásí, že kdyby mu někdo dnes, poté, co si to zažil, řekl, ať to jde natěžko, řekne mu, že se zbláznil. Ale jsme všichni nakonec rádi, že jsme to dali, a shodneme se, že holt musíme já a Marian zapracovat na kondici, protože Viki je v pohodě, jen my jsme zničení. A taky se shodneme, že je opravdu něco jiného jít to stejné nalehko a natěžko a je ještě něco úplně jiného jít to natěžko s tříletou, byť úžasnou a neukňouranou Duracelkou.
Jště stihneme taktak zavolat dědovi Víťovi, že jsme v pořádku zpátky, neb doteď jsme nemali signál, a už nám jede autobus do kempu. Tam vyčerpaní hledáme v restauraci, co bychom si dali k obědu, ale je to fakt nicmoc... Něco vybíráme, je nám celkem už i jedno co, sníme to, chceme jít spát, ale dítě prostě v devět večer po dvoudenním treku chce na dětské hřiště. Dovolíme jí jen pár sklouznutí na skluzavce a pak si domluvím po dlouhé době sólo sprchu a Viki se jde sprchovat s Marianem. Usínám s Vikčou někdy po desátě večer...
... s pocitem, že to byl sice záhul, ale taky úžasný zážitek. Viki byla celé dva dny zlatá a hrozně jí to bavilo. Byla vtipná, jak nahoře v 2200 m n.m. vykládala, že je "velká turistka" a taky byla... nejmladší turistka, která nahoře u Refugia de Goriz tu noc spala ve stanu.
TOP zážitky:
Ida, Marian, Viki: celý výlet a dobrodružství včetně spaní ve stanu v 2200 m n.m. celá rodina... nádherné výhledy...
Viki: hopsání po kamenech dolů, hledání pokladů a blbnutí cestou
