Viktorčin druhý dvoudenní trek jsme nijak neplánovali, ale když jsme přijeli do městečka Sallent de Gállego, hned jsme tušili, že nás nemine. Z map, na které jsme narazili, se totiž Refugio de Respomuso jevilo mnohem dostupnější než Refugio de Goriz, na které jsme to zvládli vyšlapat minule.
Ukazatele slibovaly, že od restaurace La Sarra je to k refugiu jen něco málo přes 3 hodiny cesty. Po zkušenosti z našeho posledního treku jsme se přesto rozhodli, že stan tentokrát brát nebudeme. Jednak jsme nějak nezvládli zjišťovat, jak to nahoře se stanováním je, a pak jsme prostě a jednoduše byli líní tahat s sebou navíc stan, dvě karimatky a dva spacáky.
Na refugiu jsme si zarezervovali nocleh na neděli, protože na sobotu měli plno a vzhledem k tomu, že jsme spali přímo u vodní nádrže Embalse de la Sarra a cesta měla být lehčí než minule, rozhodli jsme se balit až ráno.
Mapy.cz hlásily, že cesta by měla být dlouhá 8,1 km a zvládnout by se měla za 3:52 h. Samozřejmě s Viki jsme tušili, že to bude na déle, ale odhadovali jsme vzhledem ke stoupání z 1438 m n.m. do 2200 m n.m., že to za den zvládneme.
Nakonec, jak je naším zvykem, v neděli vyrážíme až kolem 10:45 ráno. Stihneme však ještě snídani v bydlíku a vůbec se nehoníme.
Vikča statečně šlape až do cca 13:45, kdy u ukazatele, který hlásí, že na refugio to je ještě 2:10 h a 4,9 km, si ji Marian bere do sedačky. Naše průměrná rychlost v horách je tedy s Viki, která ťape sama, cca 1 hodina na 1 kilometr
Vikča po druhé hodině v Deuteru usíná a my jsme celkem rádi, protože bychom už rádi přidali do kroku, abychom stihli na refugiu večeři, neb nevíme, v kolik je. Spí ale jen cca 30 minut, ale pak se ještě dobrou další půl hodinu nese, a než zase začne ťapat, jsme už skoro na dohled hráze přehrady, o které si v té době naivně myslíme, že je plesem, u kterého stojí naše refugio.
To, že Embalse de Respomuso je vlastně přehrada, nás při pohledu na mohutnou hráz celkem překvapí. No, musíme tu španělštinu holt dostudovat.
K refugiu nakonec dorazíme něco málo po šesté hodině. Vikča už je celkem vyhladovělá a vůbec ji nepotěší, když jí oznámíme, že večeře bude až v osm.
Spíme na pokoji s dalšími 9 cizími lidmi a zbyly na nás jen palandy nahoře, které jsou bez zábradlí, takže našemu neustále se v noci hemžícímu děcku hrozí pád na tvrdé kachličky z cca 1,5 metru. Přesto nás ale překvapí maximálně příjemně, že na tento pokoj pro 12 lidí je hned u něj koupelna se záchodem a sprchou s teplou vodou, která teče v létě až do 20:00 h.
Rychle dáváme všichni sprchu. Nejdříve já s Viki, která si to maximálně užívá, protože se opět po dlouhé době nemusí, jako v bydlíku, šetřit vodou a navíc se může koupat s mámou. Po hygieně těla dáváme hygienu střev a konečně si s Marianem vychutnáme vysokohorské pivo.
Vikča má už ale takový hlad, že slevím ze svých zásad a na její škemrání jí koupím příšerně slané bramborové lupínky s olivovým olejem. Tady jí je ale ochotně pomůžu sníst. No jo, taky mám hlad... I když se tvářím, že se obětuji pro blaho své dcery, aby to nemusela sníst celé sama.
Večeře je o dost chudší než byla na Refugiu de Goriz. Dost slaná polévka jakobyze sáčku a jako druhé jídlo pár zelených fazolí a kousek mrkve s dvěma vařenými bramborami a kupa kousků masa plného kostí. Ale musím uznat, že to maso, asi skopové, chutnalo dobře, jen se každá kostička musela obrat od kosti.
Viki je ale spokojená a sama si vymůže, že chce už jít hned po jídel spinkat. Marian ji bere ještě na pár minut před spaním ven, abych i já mohla vklidu dojíst svou porci, z které Vikča ujedl. Pak už ji beru já na pokoj v naději, že usne dřív, než se objeví další nocležníci.
Ti bohužel přicházejí na pokoj celkem průběžně zhruba od deváté hodiny večer až do 22:30. A všichni, byť potichu, brebentí a pak postupně jdou do sprchy a Vikču to všechno samozřejmě coby vyhlášenou pozorovatelku všechno děsně zajímá. Koketuje taky s paní na posteli vedle mě, která je tady se zbytkem našich spolunocležníků na několikadenním přechodu Pyrenejí až do Francie, odkud je odveze taxi zpět do Španělska. Paní mluví lámanou angličtinou, je jí 45 let a když se dozvídá, že už třetí léto trávíme několik měsíců v bydlíku, říká, že závidí českou vymoženost tříleté mateřské.
Vikča nakonec usíná spolu se mnou a Marianem až někdy po desáté večer. No, tedy, já a Marian nespíme skoro celou noc. Dva pánové tady totiž velmi hlučně chrápou a to tak, že je slyším já i přes své špunty do uší, které s sebou poctivě všude nosím. Zároveň je tady úplně vydýchaný teplý vzduch, a ani okno na ventilačku ho nespraví. A já coby úzkostlivá matka nespím preventivně a pořád šmátrám jednou rukou po Viki, protože se opravdu bojím, že by mohla spadnout, i přestože jsme jí k nohám nacpali všechny zbývající deky, které jsme tady našli. (Mimochodem, jsme tady usoudili, že si musíme pořídit takové ty hedvábné vložky do spacáku a na tyto akce je s sebou brát. Máme s sebou tentokrát totiž jen jeden spacák, pod kterým nakonec spím místo Viki, která spí jen v leginách a triku nepřikrytá, já, zatímco Marian se nechává škrábat místní "zablešenou" dekou...)
Ráno mě a Mariana vzbudí v 6:30 osazenstvo, které vyráží do Francie, ale nakonec ještě usínáme a probouzí nás až budík v 7:30. Au, to bolí... Takhle brzy jsme snad od konce května ještě nikdy nevstávali... Snídani tady totiž podávají jen do 7:45. Nakonec si přikoupíme ještě jednu, protože se opět na rozdíl od Refugia de Goriz podává ne jako self-service, ale každý dostane tácek s jednou bulkou a jedním mini-muffinem a k tomu jeden nápoj, máslo a džem. Celé ubytování s jídlem nás se slevou na naše 3 kartičky Alpenverein tak vyjde na 70€.
Po snídani si jdeme já a Marian ještě užít teplou sprchu patřící teď již k pokoji jen pro nás a nakonec opouštíme refugio jako poslední po termínu v 8:50, protože až venku zjišťujeme, že od 8:30 do 11:00 je refugio zavřeno z důvodu úklidu. Nikdo nám však nic neřekne a chovají se celkem mile.
Bágly necháváme před refugiem a vyrážíme na opačnou stranu prozkoumat ještě výhledy na místní přenádherné hory. Viki má hravou náladu a tak zatímco Marian jde trochu dále než my, usedám s Vikčou na louku a ta si hraje na to, že jsem v salónu a ona mi myje vlasy, češe mě atd.
Objevujeme dokonce směrem za refugiem několik míst, kde stoprocentně někdo v noci spal, a tak trochu litujeme, že jsme tentokrát přece jen ten stan nevzali, protože to vypadá, že tady se prostě dá spát téměř kdekoli a navíc jsou to neuvěřitelně nádherná romantická místa a zákoutí. Ale tak třeba někdy zase příště. Takhle aspoň Viki má zážitek ze spaní na turistické chatě. Kupodivu prohlásila na sklonku dne, že spaní v turistické chatě bylo lepší než stan... A to i přesto, že se celou noc i ona budila a jednou dokonce chtěla napít a její lahev spadla na hlavu pána spícího pod ní... Nebo právě pro to?
Po procházce opačným směrem se vracíme zpět k refugiu pro batohy, dojíme zbytky od snídaně (zapomněla jsem zmínit, že k ní byl ještě balíček 3 kulatých malých sušenek) a kolem 11:00 míříme na cestu zpět.
Vikče se moc nechce šlapat a tak si neustále "platí" nějakého "koně"... Sbírá kytičky a otrhává z nich okvětní lístky a těmi pak toho koně (rozumějte Mariana), který je jí, uplácí, aby jí nesl.
U kostelíčku se nám poštěstí k radosti Viki i Mariana vidět ještě vrtulník, který přiletěl pro odpad z refugia a přivezl zásoby jídla na další den. A Viki si moc přeje, aby ještě přiletěl jednou a taky se jí přání splní, protože vrtulník to opravdu bere nadvakrát. Asi se toho tady vypije a sní opravdu za den hodně.
Nakonec Vikču opět přemluvíme, aby šla do sedačky, protože "kůň" je už unavený, a ona vzhledem k brzkému vstávání usne někdy kolem 13:00, zrovna, když chceme zastavit na oběd. Spí tentokrát necelou hodinku a po druhé na stejném místě jako jsme včera jedli k obědu připravené bulky, vaříme v ešusu kuskus s tuňákem a zeleninou. Vikča, jak je jejím zvykem prohlásí "ale já samotný" bez ničeho, a tak ho jí tedy bez ničeho.
Před restaurací La Sarra zvládneme ještě rychlou koupel v ledové řece. V restauraci pak Viki a já zmrzku, Vikča mlíko a já a Marian ledové kafe a k bydlíku dorazíme tak akorát po sedmé, abych stihla nachystat k večeři salát z červené řepy, cibule a, ehm, opět tuňáka, a pro Viki rajčata s mozarellou.
Vymrčím si, že chci večeřet venku a moji miláčci zatímco já chystám večeři mi opravdu nachystají jídelnu na super luxusním místě se super luxusním výhledem.
Viki usíná kolem deváté, přece jen dnes něco ušla, možná to nakonec i byla polovina cesty jako včera, protože ranní výlet bez báglů a pak od oběda dále šlapala sama.
Oproti výletu na Refugio de Goriz to tentokrát bylo opravdu o něco méně náročné. Cesta nebyla sice tak různorodá jako na našem prvním VIM dvoudenním treku, ale příroda a výhledy byly neméně krásné. Jen chyběl ten úsek cesty, kdy se dlouho jde rovinkou, a stoupání bylo sice mírnější, ale zato kontinuální od začátku až do konce.
TOP zážitky:
Ida, Marian: krásné Pyreneje s nádhernými výhledy, pohoda večer u přehrady se zapadajícím sluncem a pondělní ranní výlet nalehko s horami osvětlenými sluncem vycházejícím
Viki: spaní na chatě, děti na chatě (byla tam skupinka nějakého klubu malých turistů od cca 5 do 13 let a pak ještě zájezd amerických středoškoláků), vrtulník s jídlem
