Do Lisabonu přijíždíme v pátek 10.8. odpoledne a zaparkujeme ve čtvrti Belém. Strávíme tady dvě noci a necelé tři dny a shodneme se nakonec na tom, že pokud bychom se měli rozhodovat mezi Portem a Lisabonem, k životu bychom si vybrali Lisabon a jako turisté spíše Porto.
Asi to bude tím, že památky v Portu nám přišly koncentrovanější, všechny víceméně na jednom místě, kdežto v Lisabonu jsou zajímavé věci tak nějak roztahány spoustu kilometrů, ale zase jich je tam opravdu dost.
Vikča je vyspaná a tak vyrážíme vláčkem ze zastávky přímo u našeho parkovacího místa do města až někdy kolem páté. Druhý den, podobně jako v Portu, volíme už raději kolo, protože po příjezdu na nádraží u centra a při pohledu do mapy, litujeme, že ho s sebou nemáme.
Lisabon má sice systém městských kol na půjčení s názvem Gira, takže zvažujeme, že si ze stojanu přímo u nádraží kola půjčíme, ale vůbec se nám nedaří rozjet jejich aplikaci na mobilu, respektive zaplatit si kredit kartou ani přes Paypal. Doporučujeme tedy, pokud byste zvažovali, využít místních kol, zaplatit si kredit přes mobil předem, ať máte jistotu, že vše bude fungovat, jak má. Aplikace je i v angličtině, stránky, vypadá to, jen v portugalštině.
Vyrážíme tedy nakonec pěšky, Vikču místy poponášíme v Kibi.
Dříve než památky, nás zaujme nejlepší zmrzlina, jakou jsme kdy jedli. Čím nejlepší? Tím, že si do kornoutku můžete vybrat kolik chcete příchutí za cenu de facto dvou až tří kopečků. Jakto? Amorino totiž plní kornoutky nikoli kopečky, ale okvětními lístky a těch může být opravdu nespočet. Něco pro nerozhodné Váhy (tedy mě) a mlsnou Vikču a Mariana.
První den nemáme velké ambice, chceme vlastně dojít jen na Hrad São Jorge. Marian nás naviguje přes Mapy.cz a najednou stojíme v ulici, kde prý má být ulička na druhou stranu a nic... Nakonec zjišťujeme, že na druhou stranu nevede ulička, ale výtah ukrytý v jednom z vchodů. Prostě ulice za touto je o pár pater výš a pro turisty tady zřídili systém celkem 2 výtahů až na hrad.
Vstupné sice stojí 8€ na dospěláka, ale stojí za to, protože z hradu jsou krásné výhledy na celý Lisabon. Navíc tady poprvé v Portugalsku potkáváme místní specialitku - auto označené nápisem "Wine with the View" a neváháme a kupujeme si dvakrát dvě deci za šílených 14€, ale k nim získáváme i úžasné skleničky do bydlíku z nerozbitného plastu. Jupí, to je kauf!
Po prohlídce hradu už toho moc nestihneme. Snažíme se najít co nejrychleji, protože už je 22:00 našeho a 21:00 místního času, cestu na nádraží, neb Vikča je unavená. Nakonec si těsně před nádražím stopneme na pár posledních set metrů za 5€ tuktuk, kterých tady jezdí plno, ale jako naschvál jsme žádného nemohli takhle večer najít. Vikča tak má další premiérový zážitek.
Do bydlíku se nakonec dostaneme půl hodiny před naší půlnocí, protože vlak, i když stál v době našeho příchodu, už na nádraží, jel až snad za půl hodiny. To jen posílilo naše rozhodnutí druhý den vytáhnout naše kola a návštěvu Lisabonu absolvovat na nich.
A rozhodnutí to bylo dobré. Zajeli jsme si nejprve na opačnou stranu do Belému podívat se na místní tři hlavní památky.
První z nich je Památník objevitelů (Padrao dos Descobrimentos) - monument oslavující místo, odkud v 15. a 16. století vyplouvali mořeplavci hledat "Nový Svět".
Druhou je Belémská Věž (Torre de Sao Vicente) patřící mezi UNESCO památky. Jde o obranou věž z roku 1520, která byla postavena na skále v řece Tagus, ale postupem času se přiblížila k pevnině, s niž byla propojena mostem.
Jak do monumentu, tak do věže se dá jít na prohlídku, ale my se raději kocháme zvenčí, nejen proto, že fronta turistů je opravdu dlouhá.
Třetí belémskou i UNESCO památkou, kterou navštívíme, je Klášter Sv. Jeronýma (Mosteiro dos Jerónimos), v němž strávil Vasco da Gama poslední noc před svou výpravou do Orientu.
Dnes jsou v něm muzea, která s Viki z principu až na výjimky vynecháváme. Bohužel i fronta na prohlídku samotného kláštera a jeho zahrad je tak dlouhá, že se rozhodneme nakonec vystát kratší frontu jen do kostela, kde právě probíhá k Viktorčinu nadšení svatba. Proto ho navštívíme ještě v den našeho odjezdu z Lisabonu, v neděli jednou, abychom se dostali až k oltářům vepředu, které byly zataraseny. V kostele je mimo jiné hrobka Vasca da Gamy.
Cestou z kostela objevíme velmi příjemnou kavárničku Lisbon Cafe u tramvajové točny, kde si dáme skvělé wrapy s kuřecím masem, kafe a mléko.
Na točně mezitím máme odloženy 3 obrázky, které jsme si vyhlídli a rozhodujeme se, zda si je koupíme. Jsou na nich barevné lisabonské domečky a pán nám je nabídl dohromady za 50€. Nakonec je kupujeme a až při odjezdu, kdy na stejném místě vidíme tytéž obrázky, nás napadne se na ty koupené podívat zblízka, abychom zjistili, že jde o fotografii na plátně. No co, mohlo nás napadnout, že za 20€ takový originální obraz v Portugalsku nekoupíme.
Zatímco na cestě ke klášteru jsme si na kolech nesmyslně zajeli až na přejezd železniční trati pro auta, tentokrát neuděláme stejnou chybu a jdeme s nimi na most u bydlíku, kde necháváme obrazy a dále pokračujeme do města podél vody.
Vikča ne a ne usnout a je přetažená, a tak si tu nádhernou promenádu s výhledy na most a Ježíše á la Rio de Janeiro, nemůžeme užít naplno. Usne až těsně před Vítězným obloukem (Arco do Triunfo da Rua Augusta), takže si vesele zakroužíme na náměstíčku před ním na kole a až pak se spící Viki absolvujeme výšlap nahoru do uliček starého Lisabonu ve čtvrti Alfama.
Budí se tak akorát, když přijíždíme ke Kostelu svaté Engrácie (Panteão Nacional). Na prohlídku nám do zavíračky v 18:00 zbývá sice už jen 20 minut, ale rychle platíme 4€ za dospěláka a necháme se zavést k výtahu, který nás k našemu překvapení zaveze na vyhlídkovou terasu na střeše.
V paláci jsou vystaveny symbolické hrobky slavných portugalských hrdinů včetně Vasca da Gamy, ale jsou zde také reálné hrobky portugalských prezidentů a slavných osobností.
Hned vedle paláce je rozsáhlý bleší trh, který mu dle mého ubírá trochu na lesku. My zapadneme však do milé kavárničky Santa Clara Mix Café, kde snad poprvé v životě vidím v kavárně zásuvky přímo na USB, takže pookřeji, neb si mohu dobít mobil. Také dostaneme dobrý quiche a servírka jako by z oka vypadla jedné naší známé Francouzce, která žije v Brně. Dokonce anglickou výslovnost má jako ona. A vida, taky je z Francie.
Pak pokračujeme za neustálého povídání Vikči a s koly vedle nás ke kostelu São Vicente de Fora, který je bohužel tou dobou už zavřený.
Stihneme ještě zajet na vyhlídku Miradouro da Senhora do Monte, kde si dáváme Mojito včetně Vikči v její "virgin verzi", a seznamujeme se přes Vikču s dvěma studentkami - jednou ze Švýcarska z Zurichu a druhou z Panamy.
Jsou pryč z Viki natolik, že nás poprosí, jestli si ji nemohou vyfotit a pak nás najdou ještě jednou, aby se vyfotily přímo s ní. Fotky nám pak pošlou na Instagram. Viki je prostě mistr v seznamování rodičů s novými lidmi.
A pomalu jedeme zpátky domů do Belému, přičemž cestou zpět narazíme ještě na neuvěřitelnou stavbu. Uprostřed malých relativně úzkých uliček se k obloze pne vyhlídková věž.
Až ex post se z Wikipedie dozvídáme, že jde o Výtah Santa Justa, Nebudu přepisovat, co je na Wikipedii, ale rozhodně stojí za přečtení. Neuvěřitelné... výtah z roku 1900 spojující jednu ulici s druhou. Prostě na toto jsou evidentně v Lisabonu experty už odpradávna.
Domů dorazíme na kole celkem pozdě a tak máme možnost si na promenádě užít i noční urbanistické výhledy.
V neděli si dáváme relax den. Původně zvažujeme, že bychom se přemístili do Sintry, ale protože nás odrazovalo několik lidí, abychom se jí vyhnuli o víkendu, zůstáváme v Belému.
Dopoledne Viki s Marianem jdou - po marném pokusu přimět Viki, aby jela na odrážedle nebo na kole (vážně s sebou tahali obojí) - na procházku a já doplňuji texty a obrázky na blog.
Viki s Marianem si to nakonec užijí úplně nejvíc ze všeho na architektonicky dokonale tvarovaném MAAT (MUSEUM OF ART, ARCHITECTURE AND TECHNOLOGY). Jeho tvar poskytuje u jeho vchodu dostatek stínu pro turisty posedávající na schodech, nahoře je vyhlídka... Všechno v nádherných ženských křivkách...
I po obědě jdeme všichni pěšky s Viki v Kibi ještě jednou shlédnout krásy MAAT. Most, po kterém potřebujeme projít na druhou stranu, je naprosto dokonale napojen na tvar muzea, po jehož střeše se dá chodit a je na ní udělaná vyhlídka.
Cíl naší dnešní pouti je Královský palác v Ajudě, který je ovšem pro nás velkým zklamáním. I kostel, který jsme potkali cestou se mi líbil více.
Palác je prostě klasická "státní" budova bez šmrncu, v které je dnes pro nás "nudné" muzeum, do kterého jsme nešli. Navíc bylo děsné vedro a tahat spící Vikču s jejími 14 kily tím vedrem na zádech do kopce, kdy Marian si musel koupit chlazené pivo v obchodu cestou, aby přežil, fakt nebyl žádný med. Prostě MAAT 100% ano, Ajuda za nás 100% ne!
I to náměstíčko před budovou se nám nějak líbilo víc, jen na něm nebyla bohužel ani kavárna, kam by bylo možno odložit do křesel spící Viki nebo se svlažit.
Nakonec skončíme s malou zastávkou u kostela nad ním, u kterého se Viki vzbudí a zablbne si, zase v kostele u Kláštera Sv. Jeronýma a v Café Lisbon na svačinu a kafe. Vikču necháme ještě vyblbnout na dětském hřišti v parku a pak už balíme a v podvečer vyrážíme směr CasCais, kde chceme přespat.
Nejsme ale schopni najít místo na zaparkování bydlíka, a tak nakonec dojedeme až na Guincho beach, kde nocujeme s nádherným výhledem na oceán.
Až s odstupem díky internetu zjišťujeme, že jsme přišli o návštěvu místa, které bychom, pokud bychom o něm věděli dopředu, rozhodně v Lisabonu chtěli navštívit. Je jím Konvent Do Camo, něco jako lisabonská Rosa coeli, o které Skácel napsal "Na celém světě není tolik ticha jako když sněží v Dolních Kounicích". Rozhodně doporučujeme navštívit obojí, i když na jednom z těchto míst jsme bohužel nebyli. Věříme však, že genius loci tam je.
Pokud máte další takové místo, které byste chtěli doporučit dalším cestovatelům, prosím, pište do komentářů.
TOP zážitky:
Ida: nejlepší zmrzlina, MAAT, vyhlídka Miradouro da Senhora do Monte s poslechem hry na kytaru, Mojitem, a seznámením se studentkami, střecha Kostela svaté Engrácie
Marian: nejlepší zmrzlina, jedna z nejlepších sítí cyklostezek, Klášter Sv. Jeronýma, Kostel svaté Engrácie
Viki: nejlepší zmrzlina, běhání kolem, v a na Kostelu svaté Engrácie a jízda výtahy z ulice do ulice i na střechu kostela
Pro rodinu a rodinných "drbů" chtivé:
Viki teď s velkou oblibou hovoří svým vlastním jazykem. Druhý den v Lisabonu při cestě z kavárny až ke kostelu São Vicente de Fora rozhazovala rukama a žvanila ve svém jazyce a kdybych ji potkala na ulici a neznala ji, asi bych litovala rodiče, že se jim narodilo takhle pomatené dítě. Takto mi to přišlo úsměvné a vtipné. Prostě herečka...
Na hradě nám zase vyvařovala ve věži v "jako" kuchyni polévky a nutila nás je jíst a pak si jít lehnout na kámen a spát atd.
