S Viki jsme byli v Chorvatsku poprvé, když měla dva měsíce, a tak jsme se rozhodli, že i přes hrozby koronavirové vyvezeme i tříměsíčního Maxe, který zde oslavil 12.9. svůj čtvrtý měsíc.
Vyrazili jsme poslední srpnový den po 5 dnech, které jsme strávili doma praním po třítýdenní cestě severem Čech. Chtěli jsme jako vždy vyrazit v deset ráno a jako vždy jsme dopadli tak, že jsme obědvali u řečkovického hřbitova kousek od našeho domu a odtud odjeli až v jednu.
A co čert nechtěl, na cestě, která by normálně trvala 3 hodiny, jsme byli od jedné do osmi večer. Mohla za to zastávka v Lidlu v Mikulově a dlouhá zácpa ve Vídni, v které jsme trčeli ještě v pět odpoledne a já se marně snažila aspoň uspat Maxe v bydlíku v šátku, protože v zácpě v sedačce fakt spát nechtěl. Spaní nevyšlo, ale aspoň se uklidnil.
Ujeli jsme tedy jen 255 km a přespali kousek od městečka Pinkafeld na krásném klidném místě, které jsme si našli podle Park4night.
Druhý den jsme ujeli 428 km a v 18:00 dorazili do kempu Punta Jerta u Pinezici na Krku.
Neměli jsme zde žádnou rezervaci, ale kemp měl tak dobré recenze, že jsme se rozhodli to zkusit. A měli jsme štěstí, bylo tady akorát jedno jediné volné místo pro obytňák naší velikosti a to se ještě Marian musel vměstnat na plácek, který ze 4 stran vymezovaly olivovníky... Naštěstí hosté naproti 3. září odjeli a my jsme se po dohodě s úžasnou paní majitelkou Katarynou přemístili na super parcelu číslo 8 hned u sprch, záchodů a umývárny.
A tak jsme nakonec nadšeně zůstali v kempu celých 10 nocí až do čtvrtka 11.9.
A co se nám tady tak líbilo?
Jde o malý rodinný kemp, žádný velký komerční kemp plný aktivit a taky lidí.
Je tady útulno, místa pro stany a obytky jsou lemovány olivovými stromy ve svahu s výhledem přes stromy na moře.
Od našeho místa kolem bungalovů se dalo seběhnout na malinkou kamínkovou pláž, kde sice i touto dobou (září a situace kolem koronaviru) bylo dost lidí, ale nikdy ne víc než jen cca 6 rodin. Na konci našeho pobytu jen 3 skupinky včetně nás, takže jsme se na pláži i spřátelili.
Hned u pláže byl navíc borovicový háj, který poskytoval dostatek stínu pro malé miminko, a taky se tady dala zavěsit hamaka.
Paní majitelka je opravdu moc milá, přátelská a pohostinná a každý den si můžete od ní objednat pečivo, které Vám sama v místní pekárně koupí a přiveze. Také si pamatuje jména svých hostů, což je dost milé.
Kemp vlastní také pár lehátek s výhledem na moře a kousek od té naší malé pláže se nachází o něco větší a více zalidněná plážička, u které se dá zajít na oběd, večeři, či drink do Beach Bar & Grill Jert, kde jsme my utráceli téměř každý den, když ne za jídlo, tak za zmrzlinu, pivo a kafe.
Kromě toho se tady dá jezdit na kole značenými trasami, ale my vyzkoušeli pouze jednu.
A pak samozřejmě čistá voda v moři (je lepší si s sebou ale vzít boty do vody, my je neměli, a protože ježci byli až dále od břehu, nebyl to problém zvládnout i bez nich).
Těch pozitiv by se určitě dalo najít i více, pro nás bylo tím největším to, že tady byl klid a pohoda a nikoli ruch přímořského městečka s promenádou, i když i to má něco do sebe. Pro někoho jiného může být ten klid i nevýhoda, protože nejbližší obchod s potravinami je od kempu půl hodiny pěšky a nejbližší "letovisko" s promenádou je v městě Krk. Nám to ale nevadilo a trávili jsme prakticky jeden den jako druhý stejným způsobem.
Dopoledne bral Marian v šátku spícího Maxe na minimálně dvouhodinovou procházku podél pobřeží zatímco my s Viki šly spolu na pláž.
Po návratu kluků jsme si dali oběd buď u bydlíku nebo v Beach Bar & Grill Jert a pak se střídali v koupání s Viki a hlídání Maxe. Když jsme obědvali o bydlíku, aspoň jsme si na první odpolední spaní Maxe u mě v šátku zašli odpoledne do baru na kafe a zmrzlinu.
Druhá Ida a paddleboard
Jeden den jsme vytáhli i paddle board a jednou z nemála výhod bylo, že jsme si s Viki nejen zapádlovaly, ale mohla jsem se odvděčit i německé rodině, s jejichž dvouletou dcerou Idou (druhou mou jmenovkyní, s kterou jsem se za celý život seznámila), se Viki skamarádila. Dopoledne totiž hlídali Viki zatímco já si mohla jít poprvé po roce nerušeně zašnorchlovat a tak jsem se jim mohla aspoň revanšovat a nechat je se projet.
Max a moře
Max se zatím moře spíše bál, ale jednou se nám mu do něj podařilo bez křiku ponořit skoro celé nožičky. Marian se ho taky snažil pravidelně vystavovat sluníčku, aby nachytal vitamín D. Ten od Terezie (mimochodem, lepší než Vigantol, protože po něm prý děti nebolí bříško a složení je víceméně přírodní) jsme totiž s sebou měli, ale celou dobu pobytu v Chorvatsku nám jen ležel v lékárničce.
Max podruhé na kole
Jeden den jsme zkusili vyrazit i na kolo. Pro Maxe to byla druhá životní cyklojízda (tu první celkem prořval). Jeli jsme jen kousek k místní zřícenině čehosi, co nevíme co bylo.
Cestou tam byl Max celkem vysmátý, ale zatímco v šátku by zalomil hned, v Chariotu ne a ne usnout. Ale aspoň byl v klidu a pohodě. Usnul po půl hodině jízdy až 11:30 a vzbudil se bohužel příliš brzy cestou zpátky. Když jsme dojeli na oběd do restaurace u naší pláže, už celkem dost dával najevo nespokojenost.
Holt jsme mu narušili jeho denní režim a to se mu nikdy nelíbilo... Nakonec skončil u Mariana v šátku, kde konečně dospal ty své 2 hodiny spánku a ještě se u toho smál ze spaní.
Já si zatím stihla zaplavat a pak jsme si ještě v podvečer před večeří u bydlíku všichni zašli na kafe, zmrzlinu a pivo.
TOP zážitky:
Ida: šnorchlování a plavání bez dětí, dopoledne s Viki na paddleboardu, podruhé na kole po roce, milá a útulná atmosféra kempu a dopolední prázdnota pláže, jak se Viki naučila plavat a Max otáčet na břicho
Marian: procházky s Maxem, jak se Viki naučila plavat, celková atmosféra v kempu
Viki: "domeček" v olivovníku u bydlíku, plavání (poprvé se tady naučila plavat bez rukávků), Ida, zmrzlina každý den v baru, sezení na sloupku zídky kousek od bydlíku a pozorování dění v kempu a moře, když chtěla být sama, louskání mandlí u recepce kladívkem
