Cyklovýlet na Ebenalm
V PÁTEK 9.8. se probouzíme na parkovišti u jezera Gosau a jak je našim zvykem, dáváme si načas a na kola vyrážíme až kolem 11:00. Myslíme si, že zvládneme jezero objet dokola, ale z pravé strany nás hned vítá značka hlásící "zákaz vjezdu cyklistům". Přesto to kousek riskneme, ale cyklista vracející se proti nám hlásí, že cesta je neprůjezdná, a tak se raději vracíme.
Vydáváme se tedy kolmo po druhé straně jezera ve snaze dojet na Hohe Holzmeister Alm.
Tam nás bohužel čeká totéž značení a tak nám nezbývá nic jiného, než se vydat nahoru do kopce na Ebenalm, to už Viki ovšem na tyči.
Nahoře v 1167 m n.m. (celkově jsme tentokrát vyšlapali výškově jen cca 345 m) si dáváme luxusní oběd - typická domácí rakouská strava, až se přejíme...
A pak už se jen svalíme na chvíli do lehátek u chaty.
Ale zas se musíme pochválit, protože ačkoli cyklistů tady nahoře byl dostatek, většina z nich měla elektrokola.
Dole se stihneme ještě pořádně okoupat a Viki dostane "za odměnu" (ehm) zmrzlinu a vyraženou minci a pak už svištíme k bydlíku na večeři, po níž si ještě Marian stihne s Viki zahrát badminton.
Parkoviště je plnější o pár dalších bydlíků a hodně lidí tady spí i v osobních autech, jako třeba jeden mladý pár Němců ferratistů hned vedle nás. Kde jsou ty časy, kdy jsme takhle spávali my... I tak je to tady romantika, ostatně ve čtvrtek večer si Marian s Viki užili romantický západ slunce nad Gosausee, zatímco já už spala.
Lanovkou nahoru a kolmo kolem jezera
V SOBOTU se vypravíme z bydlíku před 11 k lanovce a pak nahoru za cca 37€ pro celou rodinu s tím, že máme mírné ambice dojít na chatu Stuhlalm.
Viki poctivě šlape sama po svých od lanovky až do cca třetiny cesty k chatě. Předtím potkáváme rodinku z Číny s devítiletým klukem, kteří mají prý stejné ambice jako my, ale vzhledem k tomu, že s počasím a terénem to prý vypadá všelijak, nakonec se vrací.
My to v té třetině cesty od lanovky k chatě nakonec raději taky kolem jedné odpoledne otáčíme, protože po zralé úvaze, jak dlouho nám to s Viki trvá a po pohledu na Windy, dospíváme k tomu, že nemáme moc šanci to stihnout tam i zpět a natož ještě se vyhnout dešti, na který jsme vybaveni jen já a Viki.
Cestou zpět už Marian vezme Vikču, která je dost unavená, raději do Deuteru a k chatě dorazíme zhruba tak kolem dvou. To už je pěkná zima a protože jsme šikulové, kteří zapomněli vzít dítěti vrchní vrstvu, Vikča je navlečená v mé cyklistické tenké bundě a šátku přes hlavu, ale i tak si stěžuje na zimu a hlad.
Dáme tedy oběd v Gablonzer Hütte kousek od lanovky (větší chata na fotu výše) a mizíme lanovkou zpět dolů k autu. Pro dnešek cca 4 km v horách stačily (viz foto profilu níž)... Opravdu se dost ochladilo, je mlha a vypadá to všelijak.
V bydlíku dáme siestu a zahrajeme si s Viki variaci Člověče nezlob, kdy zachraňujeme Elzu z Ledového království.
Pak ještě vyrážíme za mírného mrholení kolem jezera na kole. Využíváme toho, že venku není skoro ani živáčka a tak se nebojíme ani porušit zákaz vjezdu cyklistů, a tak se konečně dostáváme na druhou stranu jezera, kde máme možnost vyzkoušet si "ozvučení" vody stékající ze skály (viz foto níže).
Viki až na posledních pár metrů zvládla objet jezero sama na kole bez tyče a za celou dobu jsme potkali jen jeden zmoklý pár. Marian dokonce déšť nedéšť neodolal a jal se aspoň po ramena smočit... Na plavání to prý nebylo...
Pěšky k hornímu jezeru a Hohe Holzmeister Alm
Až v NEDĚLI (den třetí, 11.8.) jsme zjistili, že ty zákazy tady vážně nebere více lidí, protože cestou na Hohe Holzmeister Alm (viz bod 2 na obrázku mapy níže), kam jsme chtěli jet původně první den a díky zákazu jsme to přehodnotili, jsme potkali cyklistů aspoň 7.
Jak je naším zvykem, vyrážíme až mezi desátou a jedenáctou. Vikča dostává na výběr, zda chce jet na kole, nebo s námi pěšky. Volí pěšky.
Ačkoli máme s sebou Deutera, Viki zvládne celou cestu tam i zpět, tj. cca 13 km, sama po svých. Spásou nám je naše fantazie, protože téměř celou cestu tam (viz výškový profil níže) vyprávím pohádku o malém klukovi Marianovi a jeho dobrodružné výpravě do lesa pod stan. To naštěstí Viki zaujme natolik, že šlape a šlape ani nedutá.
Bohužel na chatě nahoře je celkem dost lidí, stejně jako i cestou, ale není to zas úplně nejhorší na to, že je sezóna...
Zkusíme se okoupat v jezeře u chaty, ale voda je fakt děsně ledová. Marian s Viki se ponoří aspoň po krk, já po kolena a stačí...
Cestou zpět si Viki poradí sama – vymyslí si hru na 'bruslení' – chytí se nás obou vždycky za ruce a pak skočí nohama dopředu a jede po nich jako na lyžích nebo bruslích směrem dolů po štěrku. Tak seběhneme až dolů k jezeru. Druhý den mě z toho pěkně bolí zápěstí...
Mimochodem, cestou kolem jezera už dole, na nás chce německy hovořící dáma asi zavolat sociálku... Viki (viz foto níže) se totiž zabrala do výroby dezertů a kapsiček z trávy u cesty natolik, že ji nechám, jdu napřed a z dálky ji pozoruji... Pro onu dámu to vypadá, že tam je Viki sama, a ptá se asi třech kolemjdoucích rodin, jestli k nim Viki patří... Chvíli se bavím, ale jak se přiostřuje, pomalu se pro jistotu vydávám směrem k Viki a když naváže oční kontakt, tak na ni zavolám, aby bylo jasno, že patří k nám. No, paní to naštěstí uklidnilo... A když jsem dodala, že Vikča jen potřebovala prostor na své kreativní tvoření a já ji celou dobu pozorovala, skoro se i začala omlouvat, že jako je všechno „ok“, že jen měla strach...
Stihneme se ještě všichni opět okoupat a to už je kolem sedmé, a tak protentokrát dáme večeři nikoli v bydlíku, ale v restauraci, kde má Vikča slíbenou ještě po večeři zmrzku.
Zdá se, že už skoro usíná, ale když ji Marian do bydlíku donese v náručí téměř spící, mávnutím kouzelného proutku je vzhůru a ne a ne usnout... Uff... Zalomí nakonec v devět.
TOP zážitky:
Ida, Marian: všechny tři výlety (jen mne mrzelo, že jsme ten druhý nedali až na Stuhlalm), nejvíc asi na Ebenalm, protože to byla makačka a bylo to mimo davy lidí a chata sama je romantika
Viki: ježdění na kole, hlazení kraviček, koupání v jezeře, a taky nudlová polévka, Almdudler (jablíčková perlivá limonáda) a Kaiserschmaren (něco jako trhané palačinky s cukrem)
