Ve čtvrtek dopoledne jsme se sbalili a kolem 11:00 vyrazili "konečně" z kempu u Wolfgangsee směr Hallstatt.
To konečně je v uvozovkách schválně, protože ačkoli jsme plánovali původně Wolfgangsee vynechat a jet rovnou do Hallstattu, byli jsme zklamaní. Zklamání bylo způsobeno zejména tím, že městečko bylo naprosto přeplněné turisty různých všemožných národností a nám najednou došlo, proč Shiquing chtěla jet přesně sem... Holt je to tady tak vyhlášené, že sem jezdí autobusy plné turistů z celého světa a potkáte tady sportovce a horolezce spolu s dámami z Asie se zdobnými slunečníky...
My jsme zaparkovali na parkovišti místního kempu po poledni, ale protože na recepci měli zrovna do 14:00 obědovou pauzu, vyrazili jsme taky na oběd a až po něm šel Marian zaplatit 15€ za 5 hodin stání.
My s Viki jsme zatím vyrazily do víru městečka, Viki musela prošmějdit každý obchod a protože si mohla vybrat, jestli chce dnes zmrzlinu nebo místo ní nějakou drobnost za 1.5€, šmejdila tak dlouho, až si v obchůdku s ručně vyráběnými mýdly (viz foto níže) koupila mýdlo s vůní - hádejte čeho - čokolády.
Pak jsme si dali kafe a Aperol na terase restaurace kousek od hlavního náměstíčka, s výhledem na jezero, a Viki blbla na molu.
Na náměstí pak zrovna pobývala skupina dětí asi nějakého pěceckého sboru, a tak jsme měli pobyt v Hallstattu zpříjemněný kulturní vsuvkou, když všechny ty děti usedly na malé pódium, některé pojídaly zmrzlinu, ale většina z nich se pustila do sborového zpěvu a vystřihla moc hezké tři kousky - jeden ve francouzštině, druhý v angličtině a třetí v polštině.
Úzké uličky a schody nahoru nás zavedly na místní malý hřbitov u krásného kostela (viz foto výše), kde Viki opět musela nutně zapálit dvě svíčky za babičku Hanku a prababičku Jaruš.
Fascinace smrtí a kostmi pokračovala pak v místní kostnici u hřbitova, kam Viki mermomocí chtěla jít. V ní je vystaveno přes 2000 lebek, přes 600 z nich pomalovaných a to Viki velmi zaujalo. Nejmladší lebka patří paní, která zesnula v roce 1983 a v závěti si přála, aby její ostatky byly uloženy právě v kostnici. Ta funguje někdy od začátku 18. století a vznikla proto, že místní hřbitov je dosti malý a bylo potřeba místa na něm uvolnit. Ostatky tedy v hrobech zůstaly 10-20 let a následně byly exhumovány a kosti a lebky očištěny, mnohé z nich pomalovány a uloženy v kostnici. Viki to tak fascinovalo, že se tam musela jít podívat podruhé a udělat fotku pro Mariana, který tuto "turistickou atrakci" vynechal.
Pak jsme už sešli jen druhou stranou kolem vodopádu dolů do městečka, dali coffee to go, zmrzku, nákup, návštěvu dětského hřiště a přemístili se na parkoviště u jezera Gosau, kde jsme strávili další noc.
TOP zážitky:
Ida: pohled na městečko a jezero od horního kostela
Marian: hřbitov a kostel a pohled na městečko a jezero
Viki: kostnice, dětský sbor na náměstí
