Ida

16. 8. 2019Minut čtení: 5

Ráj pro děti v Saalachtaler

Pondělní přesun

V pondělí 12.8. to dopoledne balíme u Gosauských jezer a chceme se přesunout k Zell am See. Bohužel nám cestu zkomplikuje objížďka, takže musíme zpět přes Salzburg. Navíc prší a přímo u Zell am See se podle Park4night zdarma nevyspíme, a tak po nákupech nakonec najdeme místo v lese na parkovišti u Sankt Martin bei Lofer, kde nakonec mimo plán strávíme 3 noci do čtvrtka.

Podle Park4night je tady sice zákaz přespání, ale nikdo to nekontroluje. I my to tedy riskneme. Ještě v podvečer za mírného deště vyrážíme na kolech podél řeky 2,3 km směrem k chatě Jausenstation "Vorderkaser" a ústí soutěsky Vorderkaserklamm.

A jsme příjemně překvapeni. Viki jednak může jet celou dobu sama, a zároveň kolem cesty je spousta atrakcí pro děti - hřiště, přírodní koupaliště s vory, lanové dráhy...

Dojedeme až k chatě, ale v pondělí je bohužel "ruhestag" (odpočikový den), takže je bohužel už zavřená. Nic však nebrání tomu, aby se Viki vyblbla na dalším super dětském hřišti přímo u ní.

Podél řeky je také spousta krásných míst, kde se dá grilovat a je opravdu fascinující, jak to tady mají Rakušáci krásně udržované... Sice tady cedule hlásí, že se za pobyt zde platí, ale nikde není kasa ani nikdo, komu by bylo možno zaplatit a pak až někde na netu najdeme informaci o tom, že občas tady jen vybírají rangeři.

Návštěva Seisenbergklamm

Druhý den ráno bohužel prší, ale po dlouhém váhání se nakonec rozhodneme zůstat a vyrazit se podívat na jeskyni Lamprechtshöhle.

Když k ní ale dojedeme, je tam dost dlouhá fronta a nám se nechce čekat, a tak nakonec skončíme v městečku Weißbach, kde v informačním centru zjistíme, že jsme opravdu v oblasti plné turistických i cyklistických tras včetně dřevěných chodníků v soutěsce Seisenbergklamm, která vzdáleně připomíná stezky ve Slovenském ráji.

I když prší, koupíme si za 12€ (6€/dospělá osoba) lístek a vyrážíme za dobrodružstvím. To se opravdu dostaví hlavně pro Viki, když narazíme na partu, která zrovna pod námi dělá canyoning. Mezi nimi je i pár dětí ve věku cca 12 let a Viki je úplně u vytržení. a musíme sledovat celou skupinu neustále skoro až zpět dolů.

Na kolech se pak vracíme domů do bydlíku až někdy kolem sedmé, protože cestou ještě sbíráme plnou helmu hříbků, které nakonec Marian doma podle internetu vyhodnotí jako jedovaté (prý asi satan), takže skončíme u vaření zeleninové polévky místo smaženice, neb hříbky letí bohužel zpět do lesa.

Návštěva Vorderkaserklamm

Ve středu 14.8. se nakonec rozhodneme ještě zůstat. Sice každý den místy i dost prší, ale usoudíme, že je zde stále co dělat a místo na spaní je taky skvělé - každou noc jsme tady byli sami.

Dopoledne, jak je naším zvykem (vstáváme všichni až kolem 9:00) prokrastinujeme v bydlíku. Viki vystřihuje a maluje v Kufříku plném zábavy, který dostala k narozeninám od bráchy Domči a jeho přítelkyně Barči.

Až teprve těsně před obědem vyrážíme směrem nahoru k chatě Jausenstation "Vorderkaser".

Kupodivu i přes ranní teploty kolem 10°C a noční déšť odpoledne vykoukne sluníčko, a tak zastavíme téměř na každé místní dětské atrakci a že jich tu je.

Projedeme se na voru, zhoupneme na houpačce, zalezeme si na lanovém hřišti...

Na chatě Jausenstation "Vorderkaser" pak dáváme oběd a za sebe musím říct, že šlo o nejlepší jídlo, jaké jsme v Rakousku jedli a asi i nejzdravější.

Nevím totiž, jak vám, ale mě ta typická těžká rakouská kuchyně dlouhodobě moc nevyhovuje. Tady jsme dostali skvělou mrkvovou polévku a perfektní salát s kozím sýrem, vlašskými ořechy a datlemi. A k tomu domácí chleba s prosciuttem...

Až po obědě a poté, co se Viki několikrát sveze na obří skluzavce, vyrážíme za 11€ celkem (5,5€ na osobu) do skal. Ty mě a Viki zas tak moc nenadchly, protože cesta byla kratší a i když nepršelo, shora ze skal kapala dost voda, a navíc jsme byly zmlsané zážitkem ze včerejška, kdy jsme koukaly na canyoning...

Na cestě zpátky smočíme nohy a Viki i triko a leginy v řece... Ještě, že jsme si tady obě koupily předtím trička na převlečení.

Dáme ještě kafe a štrůdl, Viki zmrzlinu a pár dalších jízd na skluzavce a valíme domů. Mimochodem - viz foto níže - je fascinující, kolik je tady všude dobíjecích stanic na elektrokola.

Cestou chce jet Viki sama mimo asfalt, a tak si to zase pořádně užijeme.

Samozřejmě nás nemine ani další zastávka na dětském hřišti.

Cyklovýlet do Hirschbichlu a zpět

Ve středu máme v úmyslu nechat se vyvézt místním alpským autobusem až nahoru do hor s koly a tam něco pojezdit. Nakonec do Weißbachu dorazíme ale v 11:30, kdy zrovna další jede až za hodinu a půl a tak vyrážíme do kopce na kole sami.

Cestou trochu zabloudíme, ale to nám vůbec nevadí, protože aspoň máme krásné výhledy.

Po 8,2 km a 329 m převýšení to vzdáváme a nasedáme raději všichni na autobus na zastávce číslo 10 u Abzweig Kallbrunnalm.

Autobus nás vyveze za cca 8€ i s koly nahoru do Hirschbichlu v 1191 m n.m., odkud nás pak čeká 10,4 km (586 výškových metrů) jízda zpět dolů až k bydlíku i s opravou mých brzd, které nějak přestaly brzdit.

Nahoře si v místní restauraci dáváme oběd dokud ještě svítí sluníčko.

Viki si užije jak stoleček pro děti, tak opět skluzavku a houpačky, tentokrát s výhledem na krásné hory.

Poté, co nahoře přečkáme další celkem hutnou přeháňku se jede Marian podívat kousek dál po cestě, zda by to nestálo za prozkoumání, zatímco my s Viki objevíme místního "mloka" (viz foto níže) a edukativní tabule s pískem, do něhož se dají otlačit stopy lišky, zajíce a jelena.

Bohužel cesta dál by byla hodně dolů a počasí vypadá všelijak, a tak se vracíme zpět do Weißbachu. Cestou opět potkáváme spousty cyklistů na elektrokolech, je to vážně super vynález, díky kterému se do hor mohou na kolo dostat i ti, kteří by to jinak vzdali.

Viki jede kus cesty i sama a pořádně si to užívá a my taky, protože jsme naprosto nadšení z toho, jak se naučila krásně přibrzďovat.

Do Weißbachu dorazíme celkem rozumně a ani moc nezmokneme. Viki má slíbeno, že si může vybrat nějakou "sladkůstku", ale bohužel v místním obchodě, ač je teprve 16:45, je již zavřeno. Naštěstí tady je skvělé bistro Oafoch Guat, v kterém si Viki vybere snad nejlepší čokoládovou zmrzlinu, jakou jsem kdy jedla, zatímco já si dám rybízový a mango sorbet a Marian nakoupí sýry a domácí klobásky.

Pak ještě obligátně navštívíme místní kostel na fotu níže, kde opět Viki zapálí svíčku a začne zase průtrž mračen, před kterou nakonec utečeme ke cappuccinu, šlehanému mléku a Aperolu zpět do bistra.

Ve Weißbachu zřejmě právě probíhá sraz starých aut, a tak Marian ukořistí foto níže:

Do bydlíku dorazíme tak akorát, abychom si dali večeři a šli spát.

Druhý den už se totiž už přesouváme přece jen k Zell am See. Jen Viki si musí s Marianem ještě ráno zajet rozloučit se s místním hřištěm zatímco já uklízím a peču špenátový štrúdl.